Hudební skladatel Alois Hába aneb Internacionála trochu jinak

27. leden 2013

Jeden z nejhranějších českých skladatelů vážné hudby v zahraničí. Průkopník čtvrttónové hudby, který tvořil i v dalších tónových systémech. Zasloužil se o zkonstruování speciálních hudebních nástrojů (klavír, harmonium, trubka, klarinet), které umožňovaly provedení jeho skladeb v těchto nových systémech.

Alois Hába se narodil v roce 1893 a hudebně ho výrazně ovlivnilo jeho rodné Valašsko. Skládat začal v desátých letech dvacátého století, od dvacátých let začal komponovat i v jiných tónových systémech než je běžný půltónový, ve kterém ovšem během svého tvůrčího působení napsal také řadu skladeb. Od té doby působil také jako pedagog na pražské konzervatoři. Od roku 1926 byl přívržencem antroposofie Rudolfa Steinera, ve třicátých letech jako výrazně politicky levicově orientovaný navštívil SSSR. V období protektorátu se - mimo jiné - věnoval lidové písni. Po válce působil krátce jako ředitel Velké opery 5. května v Praze, poměrně záhy po únoru 1948 je však vyřazen z hudebního života a ukončeno je i jeho pedagogické působení. Teprve po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953 byl postupně fakticky rehabilitován a věnoval se hudební tvorbě. Zemřel v roce 1973.

Při přípravě na hábovské Portréty jsme narazili na text pozoruhodné fiktivní Hábovy přednášky, který byl otištěn v brněnských Hudebních rozhledech v roce 1927 (v souvislosti s recenzí Hábovy knihy Nauka o harmonii). Text se nám do pořadu nakonec nevešel, proto ho uvádíme alespoň zde:

„Já, Alois Hába z Vizovic, vynalezl jsem čtvrttóny cestou zcela přirozenou. Již první moje přirozené zvuky neshodovaly se s umělou stupnicí diatonickou. První otřes psychický pak způsobila mi vlastnoručně zhotovená vrbová píšťalka; pískala mi pořád jinak, než jsem chtěl, buď výše, nebo níže. Tím byl jsem přiveden k bedlivému studiu zjevů přírodních, zvláště pak hudebních projevů živočichů, které potvrdily mé dosavadní zkušenosti. Sousedův Hektor např., jehož vytí zachytil jsem přesně na gramofonových deskách (jsou uloženy v archivu čtvrttónového kompozičního oddělení pražské konzervatoře), nikdy se neomezoval na zastaralou západoevropskou tónovou soustavu a právě tak i Franta Grňůj v protější hospodě zpíval nám, když byl ve své náladě, zbaven tíživých pout normálnosti, tu našu Ej, musel by to chlap byť podle stupně svého rozjaření ve čtvrttónech, 1/6 tónech, ba i ve 1/12 tónech.

Z toho všeho nabyl jsem nezvratného přesvědčení, že hudba, kterou nynější lidstvo jmenuje falešnou, je samorostlý přirozený projev, vytrysklý z duše nezkažené dnešní pseudokulturou, a naopak dosavadní ‚čistá‘ půltónová hudba je hudbou falešnou. Domyslíme-li tento neklamný fakt do všech důsledků, je jasno, že čím falešnější je hudba, tím je dokonalejší a že nejdokonalejší je hudba kmitočtová, která rodí se již v mém tvůrčím nitru.“

(Hlas z obecenstva: „Což bychom se měli věčně utloukati jen na pouhých kmitočtech? Což ½, ¼ kmitočtu atd.?“)

„I jal jsem se realizovat svou myšlenku a zkonstruoval jsem nástroje, na nichž by se má hudba mohla provést. Dnes buduji např. klavír pro jakékoliv tóny, řídě se přitom zásadou: Čím menší tóny, tím vyšší nástroj. Při kmitočtovém klavíru je na sobě postaveno tolik klavírů, kolik je kmitočtů, což má jen tu celkem nepatrnou závadu, že klavíry nevejdou se do našich domů. Ale ovšem i tuto věc promyslil jsem dokonale a předložil již na kompetentních vyšších místech návrh na vybudování mrakodrapových hangárů k umístění těchto nástrojů a tak bude přece možno provozovat hudbu mou a mých žáků.“

(Hlas z obecenstva: „A kdo ji bude poslouchat?“)

„Já, Alois Hába z Vizovic.“

V pořadu zazní - vedle odborných i vzpomínkových textů - i Hábův hlas (skladatel poskytl na sklonku šedesátých let několik rozhovorů Československému rozhlasu) a rovněž krátké hudební ukázky z jeho tvorby.

Pořad věnovaný Aloisi Hábovi vysíláme v cyklu Portréty v neděli 27. ledna ve 22:10 hodin.

autor: Pavel Hlavatý
Spustit audio