Tetris a klubové noci bez klubů. S Barborou Ulrychovou o party podle vlastních představ

16. duben 2018

Nejen na pražské hudební scéně vzniklo v posledních letech několik DJských kolektivů a klubových nocí, které unikají ze zavedených klubů. Jednou z takových je Tetris, za nímž stojí DJka Barbora Ulrychová. Jak by měl vypadat ideální prostor na pořádání party, jak se jí daří vše organizovat a zadrhává se to někde? To vše jsme probrali v Czechingu krátce před dalším Tetrisem s francouzským DJem Voiskim. Uskuteční se 20. dubna v Hale 36 v areálu Holešovické tržnice.

Jak jsi se vlastně dostala k DJingu?
Poprvé jsem hrála na FAMUfestu asi před třemi lety. Tenkrát odešel poslední DJ, myslím, že to byl Kewu, ale lidi chtěli pořád trsat. A já jsem měla nějaký písničky, absolutně jsem nevěděla, jak se mixuje, ale měla jsem Serato a prostě jsem pouštěla. Myslím, že to byl takový katalyzátor k tomu, že jsem něco začala dělat, ale na začátku to nebyl úplně DJing.

Založila jsi klubovou noc Tetris, s jakou myšlenkou to vznikalo a čím jsou ty akce specifické?
Začala jsem jen z potřeby něco dělat. Je to takový, že chodíš na akce, přitahuje tě ten svět a chtěla bys být jeho součástí. Říkáš si, že bys chtěla dělat něco svýho, a tak to vlastně celý vzniklo, že jsme si mezi kamarády udělali tuhle Tetrisovou noc. Byl to hlavně můj nápad, ale přizvala jsem tam pár lidí, který si chtěli taky zahrát. Zajímavý je, že to techno, který mě k elektronický hudbě dostalo, mě v té době přestalo bavit a scházelo mi na scéně něco, na co se dá tancovat, co tě nabije, co je pozitivní. Takže ta hudba na Tetrisu byla nakonec určující pro ten celý cyklus.

Tetrisy nebývají jen v těch zaběhlých klubech, ale ty se snažíš vždy hledat i nějaká nová místa. Je to tak?
Začali jsme v klubu, ale potom jsme zkopírovali Face2Face, což byla taková první warehouseová věc, a potom jsme měli ten pivovar v Nuslích. Za komunistů tam byly myslím nějaký vinařský sklepy, ale jako pivovar to nefunguje už dlouho. To byla zajímavá zkušenost. Ale proces hledání těch nových míst je docela náročnej, takže obdivuju kluky z Cukru, Harmony, Komiks to dělá taky a začal to asi celý Polygon. Ti jsou vytrvalí a na každou akci mají nový místo. Mně jde možná víc o tu hudbu. A je to taky pohodlnější vrátit se do nějakýho klubu, nebo aspoň částečně, třeba do nějakýho pop-upovýho, jako je ta Hala 36, kde děláme akci teď.

Jak by měl vypadat takový ideální klub nebo prostor pro akce, které organizuješ?
Když je to prostor, který si sami upravujeme, tak je to příjemný. Můžeš v tom prostoru přemýšlet úplně nově. Každá ta skupina pořadatelů si pak může udělat třeba bar jinde, protože každá má jiné návštěvníky a přemýšlí o tom jinak. Ale samozřejmě tam musí být dostatečně příjemný prostor pro tancování, ale i pro „chill“, kde si lidi můžou odpočinout. Snažím se pracovat s lidma, kteří to umí s barvama, aby byl ten prostor útulnější. Techno mi přijde chladný a my se snažíme s těma lidma mít dialog a děláme to i tím prostorem.

Zmínila jsi důležitost hudby, jak si vybíráš hosty ze zahraničí a jak je oslovuješ?
Je to proces. Nebudu tajit, že v tom je částečně i nějaký kalkul, musíš vědět, že se ti to vyplatí. Často se mi stane, že poslouchám nějaký jméno a líbí se mi, ale vím třeba, že by na něj přišlo jen dvě stě lidí a nezaplatilo by se mi to. Je to škoda. Lidi v Čechách pořád nejsou zvyklí platit za elektroniku tolik jako za koncerty. Asi to tak ani nikdy nebude, ale bylo by to příjemný. Ale primárně jsou to lidi, kteří mají nějaký „drive“. Není to úplně o tom, jestli je to techno, nebo house, ale hlavně o té energii, kterou tím chce člověk předat. Většinou je oslovím přes agenty. Někteří promotéři oslovují umělce přímo, ale to je myslím spíš v tý starší generaci. My se bavíme s agentem, a i když člověk zavolá tomu umělci přímo, tak je odkázanej na agenta.

Narazila jsi někdy na něco, co pro tebe bylo v tom procesu komplikované, nebo na někoho, kdo jednal způsobem, jaký ti nevyhovoval?
Celkový problém Čech je v tom, že my už jsme východní Evropa, co se cen týče. A nikdo ze Západu není schopný pochopit, že tu nejsme schopní dovolit si platit vysoký honoráře. Teprve teď u bookování Voiskiho se mi stalo, že agent chápal, že si nemůžeme dovolit takovou cenu, a nabídl mi její snížení. Většinou jsou to ale ohromný pálky. Dmitrij mě naučil, že mám agentům psát, že pivo tu stojí euro, aby pochopili, jak to v Čechách funguje.

Na příští akci, která bude 20. dubna v Hale 36, jsi pozvala francouzského DJe a producenta Voiskiho, proč právě jeho?
V Hale 36 si s tím budeme chtít vyhrát, udělat tam třeba kulatej strop a používat hodně barev. Ale Voiskiho jsem vybrala proto, že jsem ho začala třeba před rokem hrát, má takový dobrý acidový styl, ale zjistila jsem, že je primárně technař, i když já ho znám víc přes ten house, hledala jsem si u něj ty houseový linky a používám ho v setech mixlýho právě s housem. Původně jsem ho chtěla bookovat do klubu a ten agent byl extrémně milej, tak jsem si zapamatovala celý ten proces. A i když to nakonec nedopadlo a pak jsem se na něj znovu obrátila, bylo to zase hrozně příjemný. I Voiskiho komunikace na Facebooku je vlastně taková, takže to celý přišlo s takovou dobrou emocí. Myslím, že by to mohl být příjemný člověk.

Je tu na české scéně něco, co ti vadí nebo co bys chtěla změnit?
Co mě trápí, je úbytek lidí, který chodí na party. A myslím, že to vidí všichni, kdo dělají nějaký akce. Moje osobní teorie je taková, že stejně jako já jsme dřív chodila na ty Polygony a pak jsem si chtěla udělat vlastní věc, tak v průběhu posledních dvou let si lidi, který chodili na ty akce, udělali svoji věc, a tím pádem tam těch největších nadšenců ubylo. A je to problém, protože mě to občas žene k tomu dělat velký jména, což bych vlastně nechtěla dělat vždycky. Chtěla bych spíš někoho, kdo není třeba tak známej, může mít venku dvě EP, ale není to velký jméno. Třeba Voiski je už pro mě velký jméno. Ale vypadá to, že už si úplně nemůžeme dovolit dělat něco menšího. A tohle je myslím vidět i na klubu Ankali, že když pozvou nějaký středně velký houseový jméno, tak s tím mají trochu problém. I když jako klub mají dost velký jméno, může je přebít jiná akce. Je to problém. A další problém je třeba ještě to, že se na větší akce moc nebookujou holky, ale já jsem zatím celkem spokojená.

Jak se ti daří propojovat se zahraniční scénou? Zdá se, že ta mladší generace organizátorů, hudebníků a hudebnic to dělá už úplně přirozeně díky sociálním sítím a znalosti jazyků.
Já jsem byla v zahraničí hrát jednou v Polsku. Bylo to přes jeden kontakt a přes další jejich kontakt mě tam zabookovali ještě na další den. Nevím, jestli by pro mě bylo možný jet do zahraničí bez toho, abych tam někoho znala nebo znala někoho v Čechách, kdo tam někoho zná. Tohle se rozjelo tak, že jsem hrála na Komiksu, kde byl kluk z Polska, kterému jsem dělala podcast, a ten to domluvil v jednom městě a pak mě bookli do dalšího města. Teď pojedu do Tel Avivu, což je taky přes Komiks, na Silvestr jsme měli společnou akci, na kterou Komiks bookoval jednu DJku z Tel Avivu, takže teď tam pojedu já. Ale myslím, že jsou země, které jsou víc otevřený Čechám a českým umělcům a jsou tam třeba už spřátelený promotéři, na který se dá obrátit.

autor: Mary C
Spustit audio

Více o tématu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.