Média s rebely ruku v ruce

3. srpen 2005

Příběh posledního CzechTeku plní utěšeně stránky novin a obrazovky televizí. Z původně lokálně omezené rvačky se proměnil v událost, která si žádá nejurozenější vyjednavače, chvějí se ministerská křesla. Politická opozice dává průchod zděšení. Na spirituálních seancích bojovníků za lidská práva se zjevil duch Miroslava Štěpána z listopadu 1989, který vesele kyne soudobé pořádkové policii.

Vládne široširá morální panika, vhodně doplňující dusné léto. Pokusme se na celou věc podívat s mírným cynickým nadhledem.

"Nechte tančit děti!", zní dojatý pokřik časti českého tisku. Kdo jsou ty děti a co vlastně chtějí? Jistých je několik věcí. Příprava akce technařů nese rysy konspirace. Je domlouvána a organizována internetem a sms zprávami. Nástup na akci je pravidelně v průběhu letní dopravní špičky a vždy tak, aby se v případě nevůle policie stali obětí nezúčastnění lidé. Třeba ti, jedoucí na dovolenou. Významná část účastníků je vytrénována k bitvám s policií, má vlastní slzný plyn a po ruce dostatek kamení, které neváhá okamžitě použít.

Místo konání akce je oznamováno v posledním okamžiku a tak, aby byly místní správní orgány uvrženy do stavu paniky. Na louce chybí opravdová odpovědná autorita a stopy nějakého elementárního, třeba hygienického řádu. Nic z těchto rysů neopravňuje policii k preventivnímu bití. Zároveň ovšem opravňuje k podezření, že tanec na louce je pouhou součástí divokého víkendu s mírně teroristickými rysy.

Víkendu plnému adrenalinu napovídají i další drobnosti. Tanečníci jsou schopni třídenního rychlého zmítání v děsivém vedru a pod širou oblohou. Pro tělo to musí strašlivé utrpení. Kdysi půldenním poskakováním v žáru Slunce mučili nacisté soluňské Židy. Technaři, kteří toto snesou bez újmy na zdraví, mají buď nadlidské schopnosti, nebo si k nim dopomáhají umělou cestou. Tedy drogami.

Ať je to již jakkoli, ať jde o konspiraci, či nikoli, ať jde o drogy či dobrou fyzičku, jisté je jedno. Někde v Čechách leží nepočetná obec majitelů trávníků, kterou řídí nějaký dobromyslný starousedlík. Žije se zde v klidu a obyvatelé si přejí pouze jedno: aby to tak zůstalo. Jeden z nich ovšem podepíše souhlas s konáním blíže neurčité taneční akce. Následkem toho se na obec se snese mračno vítečně organizovaných kobylek, které se pohybují v rytmu dobře vycepovaného přepadového komanda. Děsí nejen svým vzhledem, který je samozřejmě jejich věcí, ale i počtem, jednáním a viditelnou bojovností.

A to už jen jejich věcí není. Na scéně se ocitá policie. Policie buď jedná a nebo nejedná, a poté následuje politická dohra jedné či druhé varianty.

Nyní si, vážení posluchači, dovolím odložit pláštík objektivity, a podívám se na celou věc z ryze vlastního úhlu pohledu.

Podle mého názoru se jedná o výtečně organizovanou vandalskou lobby, která podobné divoké akce organizuje po celé Evropě. Její jádro tvoří profesionální násilníci, vycepovaní, jak vidno, k vítězným rvačkám s policií. Dnes tancují a rvou se v rytmu techna, zítra vytloukají výklady McDonalda v Berlíně, a pozítří bojují zápalnými lahvemi proti globalismu v Miláně. Kolem nich se pohybuje řada lidí, kteří si ve světě sterilního evropského bezpečí slibují trochu povyražení.

Nejde o něco nového. Ve společnosti je vždy určité procento agresivních lidí. Zatímco dříve dostávali příležitost ventilace ve válkách, riskovali policejní střelbu či nucené práce, dnes tato možnost padá. Kultura je příliš bezpečná, vlídná a velkorysá. Násilníci nedostávají přirozenou porci životního ohrožení a tak rizika sami budují.

Problém není ve fyzické existenci revoltujících, třeba technařských, násilníků. Problém je v tom, že jim naše soudobá kultura poskytuje morální oprávnění ke hnusnému jednání.

Jak k tomu mohlo dojít? V post - křesťanské Evropě máme dva zdroje určující legitimitu a morální hodnotu toho kterého jednání. Jsou to společenskovědní university a sdělovací prostředky. Někdy v průběhu šedesátých let se západní university, pod vlivem módního kulturního marxismu, proměnily v levicové revoluční syndikáty. Tento stav se dodnes nijak nezměnil a spíše sílí. Hlavní náplní studia je zdrcující kritika západní společnosti a jejích hodnot, která má málo společného s vědeckým dokazováním. Učební programy se liší toliko v její míře.

Studenti takových škol jsou úspěšní přímo úměrně nenávisti, kterou si vůči rodné kultuře během studia osvojili. Velké množství absolventů těchto kursů v pokání si nachází práci v médiích a příbuzných oborech. Aktivně pokračují v sebemrskání a hledají pro něj nové cesty. Podpora libovolné násilné demonstrace či pseudokulturní akce má v tomto schématu pevné místo.

Tito levicoví liberálové používají jako pracovní metodu podobnost dějů. Kravál kolem CzechTeku je reprezentativní ukázkou. CzechTek je srovnáván s protiválečnými demonstracemi za časů Vietnamu, s listopadem 1989, se zakazováním koncertů za časů bolševismu a podobně. Premiér Paroubek je náhle fyzicky podobný Miroslavu Štěpánovi, ministr Bublan má móresy Lavrentije Beriji a policie bere podobu div ne esesáckou. Rváči jsou rázem nevinnými dětmi, za které se drží tryzna před vnitrem a svatým Václavem. Všechny tyto akce mají jistou vnější podobu, například policejní pendreky. Vnitřně jsou však naprosto odlišné, týkají se jiných jevů, jiných věcí a jiných lidí. Mediálně činná liberální levice toto vše záměrně ignoruje a nepohodlná fakta vytěsňuje z veřejného prostoru. Je pro nás štěstím, že tak nečiní úplně všechna média.

Roste hysterie a mění se v odpornou šarádu v níž každý, kdo hájí střízlivá stanoviska, dostává punc darebáka. Někteří politikové doufají, že seberou body u mládeže a předhánějí se v projevech lítosti.

Výsledek? Nešťastníci, kteří přežili Czech Tek, uklízejí pozůstatky pozemků. Řada lidí si líže rány, které nemusila utržit. A policie již ví, že v problémové situaci je nejlepší nečinnost. Až přijde další zlo, v podobě terorismu či znuděných rebelů, dovoláme se jí?

autor: Zdeněk Švácha
Spustit audio