Daniel Raus: Mariánský sloup a zcela jiná řeka

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Staroměstské náměstí roku 1841, vlevo mariánský sloup, vzadu kostel Matky Boží před Týnem

V posledních dnech se opět rozvířila debata o obnovení mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Uvažuje o tom pražský magistrát. Sloup má ale svoje příznivce i odpůrce. A je jedním ze důkazů, jak rozporuplné postoje máme k našim vlastním dějinám.

Nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. Tuto moudrost zapsal kdysi jistý Herakleitos z Efezu, a od těch dob je pošetilý každý, kdo něco podobného zkusí. Řeka se totiž neustále mění, ačkoliv vypadá stejně. A podobné je to s lidskými dějinami. Je tedy otázka, zda pokusem o vstup do téže řeky není snaha postavit repliku mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí.

Zopakujme stručná fakta. Původní sloup pocházel z roku 1650 a byl vyjádřením vděčnosti zbožných Pražanů za ochranu před útokem Švédů na sklonku třicetileté války. Tu ukončil Vestfálský mír, který měl posílit náboženskou svobodu, ale pro české exulanty byl paradoxně obrovským zklamáním. Zabouchl jim dveře k návratu domů. Jan Amos Komenský tehdy sepsal uplakaný Kšaft umírající matky Jednoty bratrské.

V zemích koruny české začalo dlouhé období protireformace, jež bylo potom sice interpretováno tendenčně, k náboženské svobodě mělo ale docela daleko. Chudák sloup za nic nemohl, přesto měl paradoxní osud. V očích mnoha Čechů se stal symbolem poroby. Když se tedy v roce 1918 zrodilo svobodné Československo, vyrazili hrdinsky proti němu a strhli ho.

Stržení a zničení mariánského sloupu na Staroměstském nám. v Praze, jakožto symbolu habsburské a katolické nadvlády (3. listopadu 1918)

Potom přišli nacisté a komunisté a svobodná debata o sloupu se rozjela až v 90. letech minulého století. Ukázala, jak málo jsme se vyrovnali s traumaty historie a jak hodně se promítají staré křivdy do naší současnosti. Sloup má příznivce, kteří nelenili a nechali ho znovu vytesat, ale taky odpůrce, kteří by ho nejspíš nechali znovu strhnout.

Postavit na Staroměstském náměstí repliku je přitom stejné, jako pokoušet se o přesnou podobu zbourané části nedaleké radnice s orlojem a apoštoly. Vyšší cestou je v obou případech prostě akceptovat, že dějiny šly dál. Pokusit se o novou dostavbu, stejně jako o nový sloup, který by se stal symbolem smíření, otevřenosti a hledání vlastních kořenů, jež Evropa tolik potřebuje.

Žádá si to ale samozřejmě nové umělecké ztvárnění, jež by kromě minulosti reflektovalo i současnost. A samozřejmě taky odvahu vstoupit do zcela jiné řeky.