Mýty pěstované 70 let
Co asi tak říká dnešním dvacetiletým nastolení nacistického protektorátu před 70 lety, tato pro české země osudná předehra před druhou světovou válkou? Pomalu totéž, co Pražská defenestrace na Hradě v roce 1618? Asi přece jen něco víc, protože pamětníci ještě žijí mezi námi a o víkendu vystupovali v televizi i v rozhlase. Naštěstí.
Přesto na ČT 24 hlásal zprávařský titulek celou neděli, že je to právě 70 let, co napochodovala Hitlerova vojska do Československa. Ve skutečnosti ale tento stát už neexistoval. Po Mnichovské dohodě na podzim 1938 byl přijat ústavní zákon o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi, Masarykem a Benešem dávno slibovaný, ale realizovaný až doslovně " s křížkem po funuse". České a moravské pohraničí obsadili na podzim 1938 Němci a ze zbytku státu vzniklo Česko-Slovensko přes pomlčku. Jeho hranice mu měly podle Mnichovské dohody garantovat její signatáři. Jenže 14. března vyhlásilo Slovensko samostatný stát. Takže když o den později vpadla Hitlerova vojska do Čech, obsazovala zemi, o níž její někdejší spojenci -konkrétně Chamberlein v britské Dolní sněmovně- ten den výslovně prohlásili, že se zevnitř rozpadla, takže garance už neplatí.
Důležité je toto rozlišení mimo jiné i kvůli postavě, se kterou si dodnes zdejší veřejné mínění dost dobře neví co počít: kvůli prezidentu Emilu Háchovi. Rozpaky jdou tak daleko, že se někdy, jak upozornil jeden z našich posluchačů z Mladé Boleslavi, ani neobjevuje na oficiálním seznamu československých a českých prezidentů. Stigma kolaboranta s nacisty mu po válce vtiskli revolucionáři "poslední hodiny", když ho 13. května 1945 odvezli z Lán rovnou do věznice na Pankrác. Těžce nemocný stařec tam zemřel o šest týdnů později a ve veřejném mínění figuroval od té doby jako symbol zrady.
Sotva by se přitom našel v novodobých českých dějinách někdo, kdo by si takový osud zasloužil obdobně neprávem. Emil Hácha byl za první republiky jeden z nejzkušenějších českých právníků. Působil jako prezident Nejvyššího soudu a byl členem rozhodčího soudu v Haagu. Když Edvard Beneš po Mnichovu abdikoval, dal mu převzetí prezidentské funkce de facto jako úkol.
A protože byl Hácha vždy loajální státní úředník, nemohl než přijmout. Po vyhlášení slovenského státu následoval pozvání do Berlína v domnění, že se tam bude o Slovensku jednat. Hitler ho ale nekompromisně postavil před hotovou věc. Když pak v Berlíně podepisoval souhlas s německým protektorátem nad okleštěnými českými zeměmi, udělal to pod nátlakem, ale zároveň si nedovedl představit, že by nacisté nerespektovali právní normy. Jak důsledně na nich lpěl, vyplývá z jednoho detailu, na který se dnes rovněž zapomnělo: podle původního znění, které mu v Berlíně předložili, měl Hácha podepsat souhlas s protektorátem jménem svým i jménem české vlády. Odvolal se ale na ústavu- a Hitler dál nenaléhal. Zajímavý je tenhle detail i proto, že o 29 let později podepsali Dubček a spol. s výjimkou Františka Kriegla kapitulaci v Moskvě rovnou jménem celého státu a ani je nenapadlo odvolávat se na československou vládu nebo na parlament.
Jistě: nic by se tím nezměnilo, ale pro zdejší vztah k právu a spravedlnosti by to smysl mělo. Ze stejného důvodu má smysl i skutečnost, že alespoň v Háchově rodišti, v jihočeských Trhových Svinech, poctili svého rodáka pamětní deskou už v roce 1995. Přinejmenším v prvních letech okupace se Hácha prokazatelně a aktivně zasazoval za práva českého národa. Protestoval proti germanizaci, žádal propuštění zatčených vysokoškolských studentů, podle některých pramenů spolupracoval i s odbojem. Po atentátu na Heydricha tlak na jeho osobu zesílil. Přesto nejsou žádné indicie, svědčící o tom, že by zradil. Když už si tedy letos připomínáme to osudové výročí nástupu nacistické totality, nelze Háchův osud opomenout. Nebylo by to fér.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
