Deset let... Jací jsou Češi spojenci?

12. březen 2009

Česká republika si připomíná desáté výročí vstupu do Severoatlantické aliance. Heslem toho sdružení je "Spojenectví v boji, partnerství v míru" - samé ušlechtilé a úctyhodné pojmy. Lze se však obávat, že obsah hesla není stejně dobře jasný domácím politikům i domácímu publiku.

0:00
/
0:00

Výkonní politici v tom mají, zdá se jasno. Podle ex-prezidenta Václava Havla, který byl u přístupových dohod před deseti lety, by bez členství v NATO nenásledovalo ani členství v Evropské unii. Podle prezidenta Václava Klause, který je u oslav desátého výročí vstupu republiky do západní aliance, je důležité, že NATO je, kromě vojenského společenství, též platformou snažící se nalézt odpověď na nové bezpečnostní hrozby.

V posledních deseti letech se věru proměnila i celá domácí vojenská doktrína: místo tankových sborů, připravených bránit mír bleskovým útokem na ose Norimberk - Porýní - Paříž, se v těchto dnech profesionálové bijí ve válečných zónách proto, abychom se nemuseli, nedej Bože, bránit na vlastním území...

Dá se tedy říct, že vesměs kladně hodnotí činnost NATO a naši účast v této alianci všichni účastníci politické konference, která právě probíhá v Praze.

O to divnější je, jak protichůdně se k otázkám, které s našimi bezpečnostními zárukami úzce souvisejí, staví domácí veřejně mínění. Je to celé tak trochu podobné ambivalentnímu vztahu k Evropské unii - ano, dokud nám z toho poplynou nějaké výhody - Evropu prostě milujeme a necháme si to od ní osladit. Hůře však, když po nás "Evropa" něco chce...

S otázkami bezpečnosti je to totéž. Ano, jsme rádi, že už nemusíme mít čtvrtmiliónovou armádu, a přesto se - s třiceti tisíci vojáků - můžeme v rámci NATO cítit bezpečněji, než kdy v našich teskných dějinách. Na druhou stranu, soudě alespoň podle zjištění agentur na výzkum veřejné mínky, většina veřejnosti nesouhlasí s tím, aby čeští vojáci byli nasazováni do zahraničních misí. Podobně - většina veřejnosti, říkají alespoň ty výsledky veřejných průzkumů, si nepřeje na našem území radar, zřizovaný a obsluhovaný americkou armádou. Tak co to vlastně chceme? Ba ne, to je špatně položená otázka...

Bylo by asi smysluplnější tázat se, proč je domácí veřejnost takt většinově nastavena? A hleďme, v tu chvíli zjistíme, že postoje veřejnosti se zase o tolik neliší od postojů, které ze sebe v krátké historii našeho členství v NATO dokázali vysoukat tytéž politické špičky - viz nejednotné postoje k útokům NATO na Jugoslávii, viz spojování účasti našich vojáků v zahraničních misích s problematikou diskutabilních poplatků ve zdravotnictví, a podobně.

Ruku na srdce, nejsou naše (jak ty hospodské, tak i ty politické) nejednotné postoje k členství v NATO také výrazem toho, jak se nám dobře vede, máloco nám chybí a cítíme se bezpečněji než kdy jindy? To se nám to zpochybňuje smysluplnost účasti našich vojáků v životu nebezpečných zónách, když se zároveň zanášíme myšlenkou, že jsme - tak říkajíc - bezpečnostně "za vodou".

Co by se asi stalo s našimi postoji, kdyby například (zdůrazňuji, například) takové Rusko oficiálně oznámilo, že uložilo koordináty Prahy do pamětí jadrných hlavic svých dalekonosných raket (jestli tam už dávno nejsou)? Nebo, jak by se asi do postojů veřejnosti i politiků promítla skutečnost, kdyby se Iránu fakt povedlo dostřelit svou novou raketou o nějaký ten tisíc kilometrů dále?

Po deseti letech bychom asi měli být vlastně rádi, že přes různé, převážně situací na domácí politické scéně ovlivňované, postoje našich politických špiček, se podařilo stát se uznávaným členem aliance, která poskytuje bezpečnostní záruku i těm, kteří o ní v principu hrdopyšně a více méně jen deklarativně nestojí...

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Martin Schulz
Spustit audio