Dlažební kostky na pražské pěší zóně byly vytvořeny z židovských náhrobků
Minulý měsíc jsme informovali, že na varšavský židovský hřbitov byly navráceny náhrobní kameny, které polský komunistický režim užil v 50. letech při budování parku. Kameny z židovských hřbitovů se však bez úcty a ohledu užívaly i v komunistickém Československu. Příkladem je pražská pěší zóna v samém středu Prahy.
V osmdesátých letech jsem pracoval jako redaktor v tehdejším nakladatelství pro děti a mládež Albatros – ve skleněné rohové budově Na Perštýně, kde dnes sídlí Česká spořitelna. Cesta sem mě neomylně vedla přes ulici Na Příkopě, Můstek a ulici 28. října, střed města, jímž od samého rána kráčely stovky lidí.
Když se zde před necelými 30 lety budovala pěší zóna, kličkoval jsem spolu s dalšími chodci po lávkách mezi dlaždiči, a tu mě zaujala halda pečlivě nařezaných žulových kostek, s nimiž pracovali: některé plošky se černě leskly a na nich se skvěla torza číslic a hebrejských písmen. Nebylo pochyb: kostky, jimiž se dláždilo, vznikly rozřezáním náhrobních kamenů z některého židovského hřbitova. Plošky se zbytky nápisů přitom zmizely pod zemí, na povrchu zůstala jen hrubá neopracovaná žula, a tak po skončení prací nikdo nemohl tušit, po čem vlastně šlape.
Dvě takové kostky dodnes mám a přiznávámm, že po pražské pěší zóně, tomto významném korzu v centru Prahy, jdu, jen když musím. Chce-li někdo najít všednodenní, až rutinní doklad barbarství komunistického režimu, potom je tato pražská pěší zóna dobrým příkladem.
Okolnosti tohoto smutného případu se ozřejmily až po listopadu 1989, a tak se dnes ví, odkud kostky pocházejí: jejich původ hledejme v obci Údlice u Chomutova, kde židé postupně pochovávali své mrtvé na dvou hřbitovech. Ten první byl založen v 16. století a užíván byl do roku 1870. Za druhé světové války byl zničen, přesněji: rozebrán na stavební materiál.
Nový židovský hřbitov z roku 1864 se původně rozkládal na 2600 metrech čtverečných, ale i ten nakonec potkal stejný osud jako hřbitov starší: náhrobky posloužily jako stavební materiál, částečně i pro dlažbu pražské pěší zóny. Dnes se neporušených náhrobních kamenů dochovalo v Údlici na původním místě pouhých 16, nepočítáme-li hromadný hrob s poničeným pomníkem obětem šoa.
Jak se něco takového mohlo stát? Po vyvraždění téměř 80 000 českých a moravských Židů za druhé světové války zůstala u nás drtivá většina židovských hřbitovů opuštěna. Chátraly, lákaly vandaly i zloděje, a to nejen ty malé. Nebylo výjimkou, že některé z židovských obcí bylo nařízeno hřbitov zrušit, přičemž jeho likvidaci, na niž obec neměla prostředky, měl zajistit někdo jiný.
Velké množství žulových i mramorových kamenů tak bylo odvozeno do kamenických i jiných provozů a zde se dočkaly nového užití. Některé původně židovské náhrobní kameny byly po přebroušení prodány jako nové, jiné byly rozřezány a jako materiál se dočkaly rozličného užití. I podle komunistických zákonů šlo často o kriminální jednání, ale kde nebylo žalobce, nebylo ani soudce.
O tom, že by se dlažba z židovských náhrobků v pražské pěší zóně měla z etických důvodů vyměnit, nikdo neuvažuje. Bylo by to příliš drahé, rozřezané náhrobní kameny již znovu složit nelze. Něco by však udělat přece jen šlo: vysvětlující tabulkou na místě přiznat, po jaké dlažbě to Pražané i návštěvníci hlavního města korzují.
Autor je ředitelem Židovského muzea v Praze.
