Dvě podezřelé sestřičky aneb Jak falšovat venuši
Letos to bude devadesát let, co tým Karla Absolona objevil Věstonickou venuši. Možná by nebylo od věci představit při té příležitosti také dvě její kolegyně. Dočasné…
První se objevila hned dva roky po Věstonické venuši. Přišel s ní hornověstonický sedlák Mühlender. Šlo o špičku mamutího klu, ve které byla několika rýhami naznačena ženská postava. Sedlák tvrdil, že sošku našel už o dvacet lety dříve, ale teprve nyní, díky pozdvižení, které vyvolala Věstonická venuše, si prý uvědomil, že by jeho figurka mohla mít hodnotu. A skutečně, vzápětí po oznámení nálezu začal hledat, komu by sošku prodal. Tím na sebe opět strhl pozornost, tentokrát ovšem policie. Ta Mühlenderovi sošku zabavila z obav, že by mohlo dojít k porušení zákona o vývozu památek. Mezitím pravost Mühlenderovy venuše odmítly vědecké kapacity, včetně Karla Absolona. Odborníci označili druhou věstonickou venuši za novodobou řezbu na pravěkém klu. Policie na základě toho Mühlenderovi venuši jako bezcennou věc vrátila. Ten se ovšem skepsí autorit nenechal znechutit, sehnal si dobrozdání o pravosti sošky a prodal ji německému soukromému sběrateli. Zda byla soška Mühlenderovým padělkem, nebo zda našel práci někoho jiného, už se dnes s jistotou nedovíme. Jistě ale není bez zajímavosti, že před nedávnem zesnulý význačný archeolog Karel Valoch pro Český rozhlas svého času uvedl, že druhá věstonická venuše by nemusela být novodobým padělkem.
To o Venuši modřanské už žádné pochyby nejsou. V roce 1963 ji u Modřan nalezl a archeologům přinesl amatérský sběratel. Šlo o 6,5 centimetru dlouhé ženské torzo z křemene. V okolí Modřan jsou významná archeologická naleziště a nálezce sošky s odborníky už dříve spolupracoval, takže zpočátku nikdo neměl podezření na nějakou nekalotu. Naopak, odborníci dle podobnosti s některými nálezy z Moravy odhadli stáří figurky na 25 tisíc let. Zdálo se, že Věstonická venuše, unikátní mimo jiné i materiálem, ze kterého je zhotovena, tedy pálenou hlínou, dostala další materiálově mimořádnou českou kolegyni. Vždyť pravěká skulptura z křemene, to byla opravdová senzace. Ostatní pravěké sošky jsou totiž z materiálů, které se snadno opracovávají. Modřanskou venuši si nenechala ujít ani média, a psala o vynikajícím úspěchu našich vědců. Jenže ti se mezitím snažili přijít na to, jak a čím pravěký umělec ženský idol z křemene vlastně vybrousil. Nějakým rydlem nebo jiným kamenem? Podrobná zkoumání vrypů na figurce po třech letech od nálezu odhalila, že Modřanskou venuši někdo vybrousil na karborundové brusce. Patrně zubařské. Ať byl oním brusičem kdo byl, bylo jasné, že před pětadvaceti tisíci lety určitě nežil. Kdo tedy bruskou napodoboval práci pravěkého sochaře? To se neví. Je zvláštní, že se po falzátorovi nepátralo, i přesto, že chtěl oklamat socialistický stát. Buď vědci nechtěli dál rozmazávat svoji ostudu, anebo byl za Modřanskou venuší třeba právě stát. Kdoví. Zkrátka, otevírá se tu další zajímavá historie, která stojí za pozornost...
Zdroje:
Karel Sklenář: Slepé uličky archeologie, Československý spisovatel, Praha 1977
Frederik Velinský: „Nadšenci a podvodníci. Z historie archeologických omylů a podvrhů.“ 21. století IV./2006, č. 5, Speciál – s. I-VIII.