Dveře do zahrady a okouzlené nadpisy
Začínat recenzi pochvalou formálního provedení knihy by mohlo svádět k dojmu, že obsah je až druhořadá, jaksi pokulhávající a méně zajímavá část. Pravdou je, že první sbírka Ladislava Zedníka (nar. 1977) má vkusný tvar, sympatický papír i nápaditý ilustrační doprovod. Příjemnou formu, naštěstí, naplňuje i pozoruhodný obsah.
Údolí pořezané strouhou / promrzlo / až na šedou kost. / Průchozímu / mi z půltónů šedi vybuchují / půl roku staré stopy.
Zedníkova poezie ještě není umístěná do jediného výrazného gesta. Občas v ní probleskne wolkerovské nadšení a obdiv věrných věcí. Básník se ale nepodivuje jejich prosté funkční každodennosti. Vnímá je jako souputníky bytí (Balkón chrlí ibišky / do dvora, na vrak Moskviče / srážlivost rzi je hmatatelná) , kteří prostě jsou. Je možné je pozorovat, popisovat a ony se občas náhle promění, oživnou a přeskládají se ve fantastické obrazy. křídová skaliska, / lastury oken, / šumění rychlého odlivu peřin, / nažehlené vlnolamy.
Jindy převládne v Zedníkových básních drsnější, téměř surreálná linka, rozkládající skutečnost a vrstvící paradox. Hliněné střepy, / jako by někdo drtil kostru pole, vzduch / nadívaný koroptvemi; jabloně / vylily se do zahrady - té, / jíž opadaly ploty.
Chvílemi je básník unášen lyrickým nánosem, přírodní krásou: Břízy pálí listí. / Tvářemi dýchá kůň. / Kde nyní líná mžení, / brzy poroste sníh, či milostnou variací. Jako fošny kostela / stlučené dítětem nakřivo: / její ňadra / a údy / a rty. Do mě bůh rozjímat nechodí, řekla, / do lávy zamáčkla jedinou slzu - / kámen plakal, / vymýšleje sochu ženy.
Zvláštní místo v Zedníkově poezii zaujímá obdiv ke strojům. Ne však přímo k vyrobeným technickým vymoženostem, spíše vůči funkční dokonalosti světa stvořeného. Srnám, / jež hryzaly do tenkých kmínků, / natáhl pružinu v bězích / hrom.
Je to poezie neusazená, rozkolísaná v několika polohách, drobnokresebná i rozmáchlá ve velkorysém pohybu. Současně je zajisté originální a nápaditá (Gesta se vylíhla z hedvábných pouzder) , citová a s inteligentním nadhledem. V mnohých verších je obdivuhodný básnický potenciál: Kdosi vzal moje oči, / obrátil je dovnitř a vysypal. Jen občas zazní tóny poněkud rozpolcené mezi osobitostí a kýčovitou fádností: Tep / vyklove v hrudníku hnízdo - / ze srdce vyletí hořící křídla.
Naštěstí Ladislav Zedník ve svých verších opominul různé "obživlé nástroje" a "konající věci", které se stávají obvyklými klišé v současné poezii. Své alegorie a metafory naplnil okouzlením a porozuměním, vcítěním, skrze něž dokáže vyhmátnout rys prostoty (Zametáš, / zatímco před prahem / sněžení zahladí stopy.) , nápaditosti (Zaťatým kopcům už zbělely klouby... Zrak jedl sníh a nyní se postí) i výjimečnosti (Úsvit / píská na ptačí kůstky. / A je to jako přijímání / těla slunce, / když otvírám očím zrána rty. / Vidím modrou krev nebe, / plebejskou listů / a tebe - samorost ze dřeva nejměkčího -, / než vzplaneš).
Působivý je u Ladislava Zedníka fakt, že umí dokonale vymýšlet název. Sbírka, Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly, je členěna do pěti oddílů, lákavě a mnohoslibně nadepsaných, například Zaříkání stop či Kdo nařízl do větru píseň. Podobné je to i u jednotlivých básní. Přečíst si obsah je jako přečíst další báseň. Zřejmě zde je jedna z kouzelných bran do nitra poezie. Tudy je možné vstoupit do prostoru básníkovy duše. Pokud je čtenář v obdivu zlákán, nenápadně a opatrně se nechá svést příslibem nadpisu, pak často bude překvapen samotným obsahem.
Ladislav Zedník, Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly, Argo, Praha 2006, str. 83.
