Pro přežití jsou důležitější zásoby jídla a vody, ne zbraně
Jak se proměňuje svět a bezpečnost v něm?
Hostem Martiny Kociánové byl Andor Šándor, generál v záloze, poradce v oblasti bezpečnosti a také poradce pro výstavbu krytu pro miliardáře s názvem The Oppidum.(Připomeňte si první díl o stavbě miliardářeského bunkru a druhý díl o světových hrozbách.)
Martina: Minule jste řekl, že jsme v devadesátých letech pohrdali Visegrádskou čtyřkou. Dnes se postkomunistické země velice často v názorech na současné dění potkávají. A také bývají ze západní Evropy kritizovány, že se chovají uzavřeně, xenofobně. Je to tím, že nás ta léta nesvobody poznamenala, anebo jsme dostali jakési očkování? Víme své a dokážeme lépe domýšlet věci do konce?
Andor Šándor: Já myslím, že to bude množina všeho a ještě bych do toho vsunul jednu věc. My v Česku migrační krizi nemáme. Máme tu asi 200 migrantů. My jsme si ji ale vytvořili a institucionalizovali. Někteří politici si na tom postavili kariéru a snaží se buď do parlamentu dostat, nebo se v něm udržet.
Když idiot říká hlouposti, tak se můžete pousmát. Ale když politik, který ví a je chytrý, záměrně říká věci, které nejsou pravda, tak je to na pováženou. A lidé se bojí, protože jim je to všechno předkládáno jako forma strachu z něčeho nového.
Měli bychom pomoct lidem, jejichž země západní civilizace rozbila. Libyi, Sýrii, Irák. Taky bychom se měli dívat na to, že ekonomická migrace je i pro tuto zemi nutná. My jsme přece sami obětí ekonomické migrace.
Andor Šándor Naši lékaři odchází do ciziny hned po škole. Politici by tomu měli zamezit.
Když jsem si přečetl v novinách, že už sami vysokoškolští profesoři schvalují medikům, že jakmile skončí vysokou školu, tak odejdou do Německa a do Rakouska, tak se musím ptát, proč máme spolufinancovat německé zdravotnictví?
Nechápu, jak naši politici mohou připustit, že naši lékaři za naše peníze odchází léčit do Německa. Já sice chápu, že 800 euro nástupní plat tady a 4000 tam, je prostě rozdíl, ale budeme v situaci, že si budeme muset vzít lékaře odjinud. Kdo tu bude léčit?
Na kybernetickém útoku je nejtěžší ho rozeznat
Martina: Před dvěma roky jste říkal, že jako největší nebezpečí pro Evropu vnímáte kybernetické útoky. Že máme nedostatečné kybernetické zabezpečení strategických míst, strategických informací. Změnilo se něco?
Andor Šándor: Stát trochu zafungoval. Máme zákon, centrum, i soukromá střediska, která školí proti kybernetickým útokům. Nejdůležitější je ale pochopit, že jde o kybernetický útok. Scottish National Bank dva měsíce nechápala, že jde o kybernetický útok a přišla o dvě miliardy liber. Je to velmi složitá věc. Udělal se krok, to je pravda, ale na druhou stranu mnoho věcí se ještě skutečně musí udělat.
Martina: Podceňujeme stále toto nebezpečí?
Andor Šándor: Na úrovni státu ne. Nejsem si ale jistý, zda všechny soukromé i státní firmy docenily, kam věci mohou jít a jak je mohou vážně poškodit v jejich předmětu podnikání.
Martina: Je nějaká instituce, místo, strategický bod, o který máte v téhle souvislosti strach?
Andor Šándor: Pokud jde o stát, bude vždycky hlavní snahou kybernetických útoků vyřadit centra politického a vojenského rozhodování. Věřme, na pozadí toho, jak Angela Merkelová používala nekódovaný, nešifrovaný mobil, že jsme se poučili.
Věřme, že nám Snowden otevřel oči. Že nám ukázal, jak je to s tím, že nejsou spřátelené zpravodajské služby, že jsou možná zpravodajské služby spřátelených zemí. Že zájem různých států o to, co děláme, o to, co chceme dělat, je větší, než jsme si byli kdy schopni připustit.
A věřme tomu, že jsou lidé i instituce, které nám chtějí ublížit a které nás chtějí poškodit. A že to může být i na úrovni státem podporovaných kybernetických útoků, ale také to můžou být různí hackeři, kteří se tím jenom baví. Anebo organizovaný zločin.
Pro přežití jsou důležitější zásoby jídla a vody, ne zbraně
Martina:. Jak se lidé v Evropě snaží zabezpečit?
Andor Šándor: Máte firmy, které nabízí takzvané panic roomy. Začínají na velikosti 2x2 metry. Jsou postavené v domě, nikdo o nich neví a jste v nich chráněna. Není to ani tak drahé.
Každý člověk může udělat aspoň minimum, třeba tím, že se zásobí trvanlivými potravinami a pitnou vodou. Nějakou dobu vždycky bude trvat, než se prostředky integrovaného záchranného systému, státní hmotné rezervy rozvinou a začnou lidi zásobovat. Tohle je v rukou každého člověka.
Martina: Miliardáři si staví své modifikace bunkrů, místa úkrytu. Navštívil jste některé z nich?
Andor Šándor: Ne. Jen vím, že v Americe jsou takovéto bunkry budovány v silech po strategických raketách, které byly v rámci odzbrojovacích smluv SALT I, II, zlikvidovány. Nikdo ale neudělá den otevřených dveří.
Vy tu několikrát zmiňujete bohaté, ti si pod svůj dům bunkr pořídí, ale většina lidí se musí spolehnout na stát.
Martina: Anebo na sebe.
Andor Šándor: Ano, ale nemyslím tím, že se budou ozbrojovat, ale že budou mít prostředky k přežití. A vyzývám stát, aby nerezignoval na svoji roli ochrany obyvatel, jejich zdraví a majetku. Byť si umím představit, že státem organizovaná domobrana je věc, proti které nelze cokoliv namítat.
My máme záložáky, ale máme jich málo. My jsme nebyli schopni vybudovat něco po vzoru National Guard ve Spojených státech nebo Territorial Army ve Velké Británii. Máme pár dobrovolných záložáků, což jsou hobbysti. Já některé z nich znám. Klobouk dolů. Ale 1700 je velmi malý počet.
Nad světovou situací nelze mávnout rukou
Martina: Není budování soukromých bunkrů móda? Podobná atmosféra už byla ve Spojených státech nejprve v 50., v 60. letech a tehdy se mnoho firem z té paniky mělo docela dobře. V 80. letech se odvysílal film Vlákna a situace se zase opakovala a lidé se snažili ochránit před případnou nukleární apokalypsou. Řekněte, je dnes v něčem ta situace podobná?
Andor Šándor: Určitě dnešní situace není taková, abychom nad ní mávli rukou. Vidíme, co dělá Severní Korea. Myslíme si, že Kim Čong-un přece není blázen, aby to udělal. My ale vůbec nevíme, co je zač. Jestli opravdu není skutečně blázen.
Je minimálně pětadvacet zemí na světě, které mají zvládnutou technologii jaderné výroby a jsou schopny velmi rychle přejít na výrobu jaderné zbraně, na její miniaturizaci a posazení na nějaký raketový nosič.
To je jedna z mála věcí, kterou bych Obamovi nevyčetl. On to chápal a chápe velmi dobře. Snaží se udržet známý jaderný klub v minimálním počtu tak, aby se nerozšiřoval. Plus samozřejmě nikdy nikým v Izraeli nepřiznaný jaderný potenciál.
Martina: Já věřím, že když jste se do projektu The Oppidum pouštěl, tak jste zjišťoval spoustu věcí. Máte povědomí o tom, že by si podobná sídla budovali nejenom podnikatelé, ale také třeba politici?
Andor Šándor: Povědomí nemám. Pokud naši premiéři a někdy i prezidenti odmítají bydlet v sídlech, které jsou k výkonu funkce určeny, to znamená například Kramářova vila, a bydlí na sídlišti, tak to nevypovídá o tom, že by měli nějakou obavu z nebezpečí. Naopak.
Viděla jste někdy amerického prezidenta, že by řekl, že nebude bydlet v Bílém domě? Nebo britský premiér, že nebude v Number 10? Takže já odpovídám nepřímo. Já si nemyslím, že by naši politici měli obavu z toho, co se děje. Kdyby měli obavu, tak by to bylo vidět nejenom na jejich přístupu k vlastní bezpečnosti, ale i na státu.
Martina: Jsou tak důvěřiví, nebo tak lehkomyslní?
Andor Šándor: Neumím říct. Víte, my tu strašíme s Ruskem, my říkáme, že Rusko je ochotno napadnout Pobaltí, aby testovalo článek 5. To považuju za naprostý nesmysl. Ale ti Rusové s námi hrají velmi sofistikovanou hru a bojují o svoje zájmy.
Mně se nelíbí jejich zahraniční politika, ale respektuju, že se zase Rusům nelíbí zahraniční politika západu. V Kremlu se dívají na souznění naší rétoriky s našimi skutky. A jestliže vidí, že se přesune jedna americká brigáda na východní hranice, tak přece dobře vědí, že to zásadně nemění poměr sil v neprospěch nebo další výhodu Severoatlantické aliance.
Jinými slovy my něco říkáme, ale v praxi mám takový pocit, že to pořád Evropa nechává na Američanech a ti Američané tady dělají nějaké symbolické gesto.
Andor Šándor Rusové s námi hrají velmi sofistikovanou hru a bojují o svoje zájmy.
Pokud bychom se skutečně báli Moskvy, nějaké invaze, tak bychom s armádou třeba v Česku dělali přece jenom trochu víc.
Ministerstva jsou často ochromena střídáním garnitur
Martina: Není to ztráta vůle k životu, jak to popisoval Arthur Schopenhauer? Není to nějaké zploštění pudu sebezáchovy?
Andor Šándor: Já doufám, že pud sebezáchovy funguje. Spíš si myslím, že stát je výsledkem mechanismu demokratického střídání se u moci, protože u nás se nemění jenom ministři. U nás se mění náměstci, vrchní ředitelé. Řídící sféra na ministerstvech se vymění až na úroveň šéfů oddělení, pak se tam ztrácí jakákoliv kontinuita, znalost problémů.
Naše vlády často netrvaly ani čtyři roky. Měli jsme vlády úřednické a podobně. Ministerstva jsou často ochromena střídáním garnitur, které to vymetají až hodně nízko a pak se to zase učí a snaží se to pochopit.
Andor Šándor Ministerstva jsou často ochromena střídáním garnitur. Mění se všechny úrovně řízení a pak chybí kontinuita.
Do toho máme 20 novel zákona o výběrovém řízení. Hlavním kritériem je nejnižší cena a tak se samozřejmě dostáváme do situace, ve které jsme. Řada lidí se bojí cokoliv podepsat. Primátor Hudeček mi říkal: „Jedna parta policajtů mě stíhá, že stavím Blanku a druhá mě stíhá, že nestavím“.
Celá Evropa má vybudovanou dálniční síť, my už opravujeme něco, co máme a ani to nemáme dobudováno. Podívejte se, jak dlouho to všechno trvá.
Myslím si, že řada věcí není v pudu sebezáchovy, ale je to v tom, že se prostě střídáním vlád, resortních ministrů a dalších funkcí ministerstva poměrně dost ochromují a než se něco zaběhne, tak už zase jsou další volby.
Kriminalita v minulosti byla a bude, stejně tak i terorismus
Martina:. Jak vidíte v této souvislosti naši zemi a společnost? Co byste lidem doporučil? Co mají dělat?
Andor Šándor: Na některé hrozby se mohou předpřipravit. Například na dopady blackoutu, mohou přemýšlet, zda si budou stavět domy v zátopových pásmech, mohou se vyhýbat místům, kde by je mohl potkat teroristický útok. Musí si ale uvědomovat i to, že stát se obětí teroristického útoku je mnohem méně pravděpodobné, než se stát obětí, svědkem anebo účastníkem automobilové nehody.
Já tomu říkám "nejdu nebezpečí vstříc". Nepojedu asi do Sús a do Tunisu na dovolenou, byť je to za hubičku. Ani bych se necpal do Egypta.
Ale žijeme ve světě, který je krutý. Není to pohádka, není to boj dobra se zlem, je takový, jaký je. Kriminalita v minulosti byla a bude, bude s námi i terorismus.
Andor Šándor Žijeme ve světě, který je krutý.
Budou tady další anticivilizační jevy, kterým jsme vystaveni. Organizovaný zločin, drogy, prostituce. Proti něčemu se bránit můžeme, proti něčemu musíme spoléhat na stát. Tady jde o to, aby lidé tlačili na politiky, aby stát byl skutečně lépe připraven na zvládání krizí.
Já neříkám, že vůbec není. Ale aby byl lépe připraven, musíme zvýšit složky zastoupené v integrovaném záchranném systému. Měly by mít lepší techniku.
Politici, kteří o tom rozhodují, si přeci musí někdy představit, že může dojít k dopravní nehodě a že v tom autě může sedět někdo z jejich příbuzných. A že jeho záchrana závisí na tom, jestli hasiči přijedou včas, jestli dotyčného včas vystříhají, jestli přijede včas záchranka, jestli skutečně bude mít nemocnici, traumatologické centrum, které toho chudáka přijme. Ne, že ho budou vozit po Praze, než jim umře.
Lidé by se o tohle měli více zajímat. Já vím, že se to jednoduše řekne, ale pokud rezignujeme a nebudeme vytvářet tlak, tak to bude jen horší.
Největší zlo je v nás, ne venku. Jsme závistiví, netolerantní a nepomáháme si
Martina: Svatý Pavel říkal „Nebojujte za mír, bojujte proti zlu“. Když byste měl sám za sebe charakterizovat, co je pro vás teď zlo. Věděl byste proti čemu bojovat?
Andor Šándor: Já vidím zlo v netoleranci řady lidí, v závisti, v tom, že si lidé nejsou schopni pomoct, nejsou se schopni třeba na sebe usmát, jsou nastaveni jít do střetu. Já často jezdím hromadnou dopravou, tak vidím, jaké lidi vysílají signály, jak jsou permanentně připraveni jít do konfliktu.
To nemluvím o tom, co se děje na silnicích. Já si myslím, že to největší zlo je okolo nás v tom každodenním životě, v té netoleranci, nepřizpůsobivosti.
Nejsme k sobě víc milí, vstřícní, přátelští. Neumíme si tolik podat ruku pomoci, neumíme ustoupit. To si myslím, že je největší zlo v nás, že spolu nejsme schopni nějak žít, že se rozdělujeme. Nemáme v sobě pocit vlastenectví, to je prostě děsné.
Když někde řeknete, že to děláte pro vlast, tak se na vás dívají, jestli jste se náhodou nezbláznila. S tímto zlem se dá bojovat. S tím se dá pracovat.
Vidět jenom zlo v Kremlu nebo v Abú Bakr al-Bagdádím, to je možná takové zástupné zlo, na kterém se umíme třeba shodnout, ale bojovat v tom zlu, který je v nás jako v lidech, to si myslím, že je strašně těžký, ale bojovat s ním je hrozně důležitý.
Martina: Pane generále, já vám děkuji za vaše informace, děkuji za váš neotřelý pohled na svět i na věc.
Záznamy pořadu najdete v Archivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
