Emil Hácha: Prezident neexistujícího státu
Byl Emil Hácha kolaborant nebo vlastenec? Odsouhlasil nacistickou okupaci a napomohl Hitlerovi se správou protektorátu nebo se snažil dělat v rámci omezených možností to nejlepší, aby uchránil národ od zbytečných ztrát?
Třetí Československý prezident Emil Hácha se narodil v jihočeských Trhových Svinech. Stal se respektovaným právníkem, autorem právně-teoretických děl a dokonce i poezie. Po roce 1918 stál u vzniku Nejvyššího správního soudu a o 7 let později se stal jeho prezidentem.
Po Mnichovské dohodě a abdikaci Edvarda Beneše ho politické špičky navrhly jako respektovaného odborníka na prezidenta okleštěné Druhé republiky. Háchova hlavní devíza spočívala ve schopnosti vést větší instituci a především v tom, že stál dosud mimo rozháranou stranickou politiku. Nestranický a dlouho i apolitický právník nevadil nikomu. Hácha se rozhodl nabízený post přijmout.
14. března 1939 ho v Berlíně Adolf Hitler donutil souhlasit se vznikem Protektorátu Čechy a Morava a se začleněním republiky do Třetí říše. Hácha nátlaku podlehl. Slovy historiků Kvačka a Tomáška se tak „z převážně reprezentativního prezidenta těžce zasaženého státu změnil ve státního prezidenta státu neexistujícího“.
Mezi lidem si tím vysloužil přezdívku „dědek podpisový“. Je ale třeba zdůraznit, že nebránila-li se republika v době Mnichovské krize, byla naděje na obranu v březnu 1939 prakticky nulová.
Hácha udržoval kontakt s exilem a podílel se na vzniku Národního souručenství. Zpočátku vystupoval poměrně aktivně i jako prezident, byť se jednalo často spíše o symbolické kroky. V říjnu 1939 například odmítl slib věrnosti Hitlerovi a o měsíc později protestoval proti zatčení vysokoškolských studentů. V některých případech jeho intervence skutečně pomohly.
Po atentátu na Reinharda Heydricha a popravě bývalého premiéra Aloise Eliáše přestal být Hácha schopný odolávat nátlaku nacistů i kolaborantů v čele s Emanuelem Moravcem. Hácha oficiálně odsoudil atentát i politiku Edvarda Beneše. Kontakty s exilem přerušil zřejmě v přesvědčení, že v zahraničí nerozumí vážnosti domácí situace.
V posledních dvou letech války se Emil Hácha z politiky postupně vytratil, na čemž mělo hlavní zásluhu jeho podlomené zdraví i psychické problémy a senilita. Krátce po osvobození 13. května byl zatčen a po šesti týdnech zemřel ve vězeňské nemocnici na Pankráci.
Kritikové považují Háchu za kolaboranta, který – byť z donucení – spolupracoval s nacistickými okupanty a měl podíl na úpadku demokracie již za tzv. druhé republiky. Obhájci upozorňují na jeho kontakty s exilem, na fakt, že uchránil České země od zničení válkou a připomínají některé jeho významné intervence ve prospěch nacisty zadržených. Zdůrazňují také, že v posledních letech svého života nebyl za své jednání v důsledku nemoci odpovědný.