Erika Bezdíčková: Moje dlouhé mlčení
Z hrstky těch, kteří přežili nacistické koncentráky, každý rok ubývá dalších očitých svědků. I když jim osud většinou nadělil dlouhý život, jako by jim chtěl přidat čas, který nebyl dopřán jejich vyvražděným rodinám, není daleko doba, kdy už mezi námi nebudou žádní přímí účastníci nejstrašnějšího hromadného vraždění moderních dějin. Každé svědectví, i když přichází třeba 65 let po válce, je proto cenné, výjimečné a nenahraditelné. A takovým je i kniha Eriky Bezdíčkové Moje dlouhé mlčení.
V Brně se počátkem letošního února rozhodlo, že brněnským Židům odvlečeným za 2. světové války do nacistických koncentráků postaví město pomník. Při této příležitosti vyšel novinový rozhovor s jednou z přímých svědkyň holocaustu Erikou Bezdíčkovou. Ve 13 letech ji i s celou rodinou odvlekli do Osvětimi, kde zahynula drtivá většina jejích příbuzných. Ona sama prošla několika lágry, v Německu utekla z pochodu smrti a jako bezprizorné děvčátko se mnoho měsíců toulala sama poválečnou Evropou.
Ani její osud za komunistické totality nebyl jednoduchý. První manžel, vysoce postavený komunistický funkcionář, ji připravil o prvorozeného syna, mnohokrát se setkávala s latentním i otevřeným antisemitismem, když ve zlomových letech českých dějin přišla o práci, která ji bavila a živila.
Kniha Moje dlouhé mlčení vychází mnoho let po válce, ale její vznik od onoho únorového novinového rozhovoru byl velmi rychlý. Když se totiž Erika Bezdíčková zmínila, že po prožitých hrůzách je konečně schopna o nich i psát, ozval se takřka okamžitě nakladatel. Erika Bezdíčková knihu za krátký čas dopsala, Jana Soukupová ji zredigovala a režisérka Olga Sommerová, která portrét autorky zařadila do svého dokumentu „Sedm světel“, ji letos v květnu slavnostně uvedla do světa.
„Svůj osud dokáže dnes tato zralá žena popsat spravedlivě, poutavě a citlivě – a přitom nikdy nezapomene na nic dobrého, co pro ni kdo na její životní pouti udělal,“ píše na záložce knihy její editorka Jana Soukupová a dodává: „Dobrota jejího srdce, tento anděl, kterého jí po celý život posílá její zavražděná maminka, nad ní dodnes bdí a sesílá jí do cesty lidi, kteří v ní její dobro rozpoznají a rádi se stanou jejími přáteli. Erika Kellermannová-Bezdíčková se ocitla v průsečíku obou strašných totalit 20. století, nacistické i komunistické, jako ta, která neměla být ušetřena. Mohli bychom říci, že jen shodou velkých náhod se to nestalo. Jenže i v Talmudu se praví, že náhoda není košer slovo. Opravdu není. Kdyby Erika Bezdíčková nebyla, jaká je, náhody by jí nepomohly. Nemohla by napsat ani tak procítěnou a hluboce lidskou knihu, jakou je ´Moje dlouhé mlčení´.“
