Eva Janáčová: Nezapomínejme si hrát

Pomalu se blíží příliv, vlny sílí a voda postupuje směrem ke mně. Prakticky uvažuji, co zůstane z mého výtvoru, až přijde skutečně příliv. Možná jen několik málo základních balvanů, možná nic. Poznám zítra ráno vůbec místo, kde stála moje původní kamenná stavba? Nevím, teď sahá do výšky skoro jednoho metru, jsem na ni patřičně hrdá.

Čtěte také

Eva Janáčová: Muzeum holokaustu v Portu

Fascinuje mě, s jakou rychlostí se oceán přibližuje, každou chvíli si pro sebe ukrajuje větší a větší část pobřeží. Záhuba a zánik drobné kamenné věže jsou neodvratné. Přemýšlím nad tématem pomíjivosti. My i naše výtvory jsme zde pouze na krátkou chvíli, náš čas – stejně jako jejich – je přesně vyměřen. Vše, co se zrodí, jednou taky zhyne.     

V ten moment se ozve mužský křik. Přistupuje ke mně rázným krokem místní chlápek – menší,  podsaditý, kterému táhne na padesát. Španělsky urputně burácí a prstem ukazuje na můj neumělý výtvor z kamenů. Rozumím jen výrazům „los niños“ a „no mujeres“, tedy „děti“ a „ne ženy“. Začínám pomalu chápat, že se mu moje kamenná stavbička nelíbí.

Čtěte také

Eva Janáčová: Malý Berlín ve Velké Praze

Nechápu však proč, okolo na pobřeží je postavena celá řada dalších. Snažím se ho anglicky zeptat, co mu vadí, dělá ale, že nerozumí. Mé otázky ho rozlítí natolik, že se vší silou kopne do kamenné věže. Ta takový nápor nevydrží a zbortí se během sekundy jak domeček z karet, zůstanou stát jen dva spodní balvany.

Nevěřícně zírám, nejsem schopna jediného slova. Muž ještě něco nesrozumitelného pokřikuje a vítězoslavně odchází pryč. Chce se mi brečet, pomíjivost přišla dřív, než jsem čekala, lépe řečeno, než jsem si uměla ve své mysli vůbec představit. 

Čtěte také

Eva Janáčová: Jeden život

Poblíž, ani ne sto metrů, stojí pobřežní stráž. Vydám se za mladými svalnatými kluky a ptám se jich, jestli viděli, co se právě stalo a zda by mi to mohli nějak vysvětlit. Ano, vše viděli i slyšeli, za pána se mi omlouvají, a pokud si přeji, tak obratem zavolají policii. Tu odmítám, chci jen pochopit, o co tu jde, proč jsem jednoho Tenerifana přivedla k takovému výbuchu agrese.

Napadá mě, jestli jsem neporušila místní pravidla a zvyklosti nebo zda jsem neudělala dokonce něco nezákonného. Na to mi pobřežní hlídka jasně odpověděla, že ne, že si každý může na pobřeží stavět, co se mu zráčí, klidně sto takových věží. Zároveň mi objasnili, proč na mě řval „děti, ne ženy“. Je to podle jeho mínění nejapná zábava pro děti, a ne pro dospělé ženské, jako jsem já.

Čtěte také

Eva Janáčová: Karlovarská rodačka Maria Austria

Nemám ho podle strážců vůbec brát vážně, natož osobně. Je to parašutista, který nabízí turistům seskoky padákem, a zřejmě ho štvalo, že jsem svou stavitelskou fantazií a nadšením zaujala daleko více lidí, než se zastavilo u jeho stánku s padákem. Anebo je to prostě mizogyn, jenž nemá rád hezké holky.

Na hotelu mě pak napadla ještě celá řada vysvětlení jeho zvláštního chování, obzvlášť ta psychoanalytická jsou poměrně výživná. Důležité však je, že mi nevzal chuť stavět na pobřeží další kamenné stavbičky, tedy tvořit a nadále si aktivně hrát. Nikdy proto nezapomínejme, že hry nejsou určené jen pro děti, ale rovněž pro nás, pro dospělé.