Zdeněk Velíšek: Podzim chladnější než jaro

30. září 2010

Podzim začíná vrhat trochu nemilé světlo na naděje, které Evropě svítaly na jaře. Před letní politickou pauzou si Evropská unie s úlevou oddychla po více než dvou letech obav z důsledků světové krize a po dlouhých měsících úzkosti tváří v tvář hrozbě kolapsu společné měny, eura.

Vše se zdálo překonáno díky tomu, že se sedmadvacet států dokázalo shodnout na strategii boje Unie proti zadluženosti některých členských států. Měly v tom podporu Mezinárodního měnového fondu, a co je ještě důležitější, nenarážely na podstatnější odpor opozice ani na národní úrovni ani v Evropském parlamentu, a to přes značnou finanční náročnost odhlasovaných opatření na záchranu ekonomik těch nejohroženějších zemí eurozóny.

Pro vlády i pro Brusel bylo jaro dobou probouzejících se nadějí na hladký průběh rekonvalescence národních ekonomik a na rychlou rehabilitaci eura jako pevné světové měny.
Politici si v duchu i nahlas gratulovali k tomu, že uměli najít cestu nejmenšího odporu k uklidnění národních ekonomik. Už tehdy, na jaře, se mi zdálo neprozřetelné ignorovat lidský faktor, tedy případné reakce těch, na jejichž účet se „nápravná opatření“ měla financovat. Říkal jsem to, už když to signalizovaly – jako první - davové protestní demonstrace v Řecku.

Teď končí září, a počátek francouzského „horkého podzimu“, který vypukl hned v prvních zářijových dnech, už málokoho nechává na pochybách o tom, že uklidňování národních ekonomik a obnovování hospodářské a finanční stability v Evropské unii se přece jen ještě může zkomplikovat. A to ne kvůli neutuhajícím vnějším ekonomickým tlakům, ale kvůli dosud dřímající a nyní probuzené nespokojenosti sociálně postižených vrstev společnosti v členských zemích Unie. I u nás v České republice už to naznačila pražská čtyřicetitisícová demonstrace.

Včerejší den -29.září - přinesl v tomto vývoji nový fenomén: europeizaci protestu. Její první vlaštovkou byl takzvaný Akční den, tedy den demonstrací vyhlášený Evropskou odborovou konfederací. Nemýlím-li se, demonstrace před bruselským sídlem Evropské unie organizovaly zatím vždy jen jednotlivé odborové svazy, tentokrát to byla jejich evropská střešní organizace: Evropská odborová konfederace.

Na její popud vyšli včera do ulic metropolí členové i nečlenové odborových organizací v několika zemích Unie, jinde k tomuto prvnímu celounijnímu protestu přihlásili odbory své akce plánované na nejbližší dny. Předáci i členové národních odborových centrál společně demonstrovali – v počtu několika desítek tisíc - v Bruselu, před areálem Evropské unie. To byl nejvýznamnější moment evropského akčního dne odborářů.

Naznačil, že do hry, kterou zatím hráli politici sami mezi sebou, by mohl vstoupit faktor, který při podobných situacích omezování veřejných výdajů a škrtů sehrává na národní politické scéně svou obvyklou roli, jakmile si záchrana ekonomiky vyžaduje sociální oběti. Včerejší první protestní akce odborů na evropské úrovni, přesněji na úrovní celé unie, dává tušit, že cesta zvolená vládami sedmadvacítky a jejich bruselskou centrálou k nápravě chyb v zacházení s veřejnými financemi, nemusí být tou cestou nejmenšího odporu, v kterou vlády doufaly.

Jsem zvědav, zda a kdy se začne mluvit o tom, že by stálo za to ustavit „evropskou tripartitu“. No, nemylm, se to stane hned po prvním – tedy včerejším -protestním hnutí vyvolaném evropskou odborovou centrálou. Ale ta myšlenka se vnucuje, když se vezme v potaz, že národní odborové centrály bývají v členských zemích Unie u jednacího stolu, když se na národní úrovni chystají dalekosáhlá opatření, u nichž se předpokládá sociální dopad.

Na úrovni celé Evropské unie také může být přítomnost odborářů, tedy jejich bosů, u bruselských jednacích stolů žádoucí. Zejména v situacích, kdy hrozí až kolaps evropské ekonomiky či evropské měny. Protože rozhodnou-li se odbory ukázat svou sílu nejen doma ale i na evropské úrovni, bude na místě, aby také převzaly svůj díl zodpovědnosti za rizika, která může - ne už jen na národní ale na evropské úrovni - přinést zánik sociálního smíru.

Tím ovšem nechci říci, že by primární odpovědnost za tato rizika nenesly evropské instance, Evropská rada a Evropský parlament, když se právě z jejich rozhodnutí či doporučení zavádějí opatření, která mají dramatický sociální dopad a u kterých se musí počítat s tím, že v řadě členských zemí nebo v celé Unii vyvolají masovou reakci citelně postižených širokých vrstev společnosti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.

autor: Zdeněk Velíšek
Spustit audio