Jan Fingerland: Dvojsečné reformy v Turecku

Ty mohou dalekosáhle proměnit politický terén turecké republiky. Jde o to, že vedle mnoha jiných změn se Turci vyslovili pro oslabení role armády v politice, a také pro změny v postavení soudů a jmenování soudců.

Tyto změny v zásadě jdou liberálním směrem, a vyžadovala je také Evropská unie jako jednu z podmínek dalšího postupu Ankary na cestě ke členství v evropském společenství. Vliv armády, vojenské soudy soudící civilisty nebo naopak civilisté stojící před nekontrolovatelným vojenskými soudy, to nejsou znaky tradiční demokracie v žádném ohledu. Problém je, že Turecko nemá stejnou startovací pozici jako třeba evropské reformní země s dlouhou tradicí sekularismu, tedy vytlačení náboženství a náboženských představitelů z politiky.

I když je Turecko mnohem blíže k západnímu světu než většina jiných islámských zemí, podstata jeho politiky nestojí na boji svobody a diktatury, ale svobody a jejích vyzyvatelů různého druhu, a těmi jsou nejen vojenská diktatura, ale i islamismus. Zakladatel novodobé turecké republiky Mustafa Kemal před devadesáti lety stanovil jako cíl celé společnosti a státu sekularizací politiky a postupný přechod k západnímu modelu. Nebezpečím pro tuto cestu byli islamisté, a garantem sekularismu byla právě armáda. Ta v posledních desetiletích několikrát násilně převzala moc, aby jí pak znovu předala do rukou civilistů, ovšem jen těch, kteří byli také oddáni kemalistické ideologii přísného sekularismu.

Teprve poslední desetiletí znamenalo obrat. Ještě koncem 90. let soudy, rovněž v rukou striktních vyznavačů sekularismu, zakázaly politické strany s islamisticku agendou, pak ale jejich nástupkyně, nyní vládnoucí strana AKP, dvakrát za sebou vyhrála volby, a to tak, že mohla vládnout bez koaličních partnerů. Uplynulá léta zasvětila hluboké proměně Turecké republiky. Na jednu stranu prosadila četné liberální reformy v politice i ekonomice, na které si její předchůdci netroufli. Výsledkem je v mnoha ohledech demokratičtější stát, a také ekonomicky velmi úspěšná země, jejíž HDP se za poslední desetiletí ztrojnásobilo.

Mnohé liberalizační reformy a další opatření ovšem měly zároveň jiný efekt – odebíraly moc z rukou armády i dalších sekulárních institucí, a dávaly čím dál větší možnost náboženství prosakovat zpátky do oblastí života, odkud je vytlačil již Mustafa Kemal Atatürk. Jinými slovy, oslabení politického vlivu armády není posílením občanské společnosti či demokracie, ale spíše znamená nový prostor pro posílení vlivu ideologie, jí se řídí vládnoucí AKP. Ta bývá označována za „umírněně islamistickou“, protože jistě v žádném případě nejde o nějakou tureckou obdobu Al Kajdy, ale také málo kdo věří tvrzení premiéra Erdogana, že jde o obdobu evropských křesťansko-demokratických stran. Turecko se pod vedením AKP zřetelně odklonilo od západu směrem k islámskému světu. Mnohé změny také znamenjí mnohem větší prostor pro náboženství ve veřejném a politickém životě. Jaký je konečný cíl AKP však zůstává předmětem debat.

Zmíněné nedělní referendum, a především jeho výsledek, je nepochybně velkým vítězstvím AKP, která v poslední době ztrácela tempo i podporu části středostavovských voličů. Znamená totiž zásadní oslabení armády, jejíž tanky a muži už asi nikdy nevejdou do ulic tureckých měst, aby příliš islámskou vládu zbavili moci. Naopak – armáda je už delší na ústupu, a podle nové úpravy by mohli někteří generálové být souzení za převrat z roku 1980. Vláda dokonce referendum šikovně vyhlásila na den výročí tohoto převratu, který se neobešel bez vojenské brutality, na kterou si mnozí Turci dobře pamatují.

Znamená také oslabení sekulární opozice, která sice začala po nedávné obnově vedení hlavní opoziční strany zvedat hlavu, ale zatím nemůže tváří v tvář ekonomicky i zahraničně-politicky úspěšnému kabinetu mnoho nabídnout. Premiéru Erdoanovi se naopak daří vytvářet image energické vlády. Samostatnou kapitolou pak je nové postavení nejvyšších justičních institucí, které podle některých kritiků budou nyní mnohem více podléhat politickému vlivu, přičemž u moci jsou a nadále zůstanou právě oni „umírnění islamisté“ z AKP. Právě soudy byly překážkou při odbourávání některých důležitých institucí sekularismu, jako je striktní náboženská neutralita univerzit. Předloni dokonce turecký Ústavní soud málem zrušil stranu AKP proto, že se dopustila prohřešku proti sekularismu ústavy. Podle referendem schválené úpravě se jeho řady rozšíří, přičemž podstatná část nově příchozích bude vyslána parlamentem, a ten je bezpečně v rukou AKP. I tato hráz sekularismu tedy padne.

Oslabení armády i nezávislosti soudců je tedy prohrou vojenské kliky, která nerespektovala vládu zákona a výsledky voleb, a v tomto smyslu je i vítězstvím demokracie. Je však také vyklizením prostoru pro nábožensko-politické síly, jejichž cíle nemusejí být vždy v souladu se západním neb vůbec jakýmkoli konceptem liberální demokracie. Turecko je v tomto ohledu příslušníkem světa, do něhož patří i Egypt, Jordánsko nebo Pákistán, kde armáda hraje politickou úlohu v jistém smyslu oprávněně – tedy je menším zlem než to, co by jí nahradilo. Chvála z Bruselu za odbourání některých dosavadních jistot turecké politiky je tedy sporná, i když pochopitelná.

Turecký sekularismus a armádní aktivismus se však násilnou politikou, neefektivitou a korupcí zdiskreditovaly samy, a tak se odsoudily k mocenským úbytím. Jedním z důležitých testovacích okamžiků bude příští léto. V červenci totiž Turci opět půjdou k volbám, a je možné, že tentokrát AKP už nezvítězí, a nebo nezvítězí nadpoloviční většinou jako minule. To, jak „umírnění islamisté“ zareagují, a co to bude znamenat pro další vývoj demokracie a svobody v Turecku, bude zajímat i Evropu a Ameriku, dosavadní přední spojence i vzory Turecké republiky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.