Jefim Fištejn: Ve stínu války a voleb

Iránská karta
V případě Íránu se blíží doba nepříjemných rozhodnutí. Sankce schválené v květnu Radou bezpečnosti OSN nezapůsobily na Teherán žádným dojmem. O něco tvrdší jednostranná opatření uvalená na trucovité ajatolláhy Spojenými státy a Evropskou unií se také minuly účinkem. Co s tím, neví nikdo. Mezitím nabírají na síle hlasy obviňující Baracka Obamu z neschopnosti zastavit existenciální íránskou hrozbu. Zatímco v technické rovině se v táboře jeho spojenců sem tam slabě ozve názor, že jaderné ozbrojení Íránu ještě není konec světa, v rovině politické je taková perspektiva pokládána za holou katastrofu.

Jestliže zkraje měl Obama určitý manévrovací prostor, nyní jedná v časové tísni, neboť stále více na něj tlačí nutnost vykázat alespoň nějaké zahraničněpolitické úspěchy, a kde je brát a nekrást. Přičemž čím méně času zbývá do příštích prezidentských voleb, tím světobornější by ty úspěchy měly být. Íránská otázka přestává být pouze otázkou bezpečnostní (jakou je v Izraeli) a stává se povýtce otázkou prestiže: Amerika prostě musí demonstrovat svou politickou, a bude-li třeba, i vojenskou moc. Nelze proto vyloučit, že se Washington pod dvojím tlakem okolností, vnitřním a vnějším, odhodlá použít sílu. Ostatně i ve svém nobelovském projevu připomněl mírotvůrce Obama, že válka je neodmyslitelnou a někdy i nevyhnutelnou součástí politiky. Převáží-li v Bílém domě tento názor, vývoj bude náramně rychlý – nekonečné protahování jen zvyšuje riziko. Rozhodnutí tedy musí padnout v příštích měsících.

Afgánská karta
Jenže aby se daly soustředit síly na Írán, musí Spojené státy pochopit, co s Afghánistánem. Podle původních Obamových slibů by stahování mělo začít už v polovině příštího roku. Čistě symbolické gesto se silným trumfem nestane, bezhlavý úprk už vůbec ne. Vojenské vedení včetně nového velitele afghánské operace Davida Petraeuse nabádá k opatrnosti, i když vzhledem k vývoji situace na bojišti ani odklad stahování mnoho neřeší. Nelze vyloučit, že padne-li rozhodnutí o použití síly proti Íránu, připadne nová aktivnější role americkému expedičnímu sboru, který nyní marní čas a životy v Afghánistánu. Jeho další osudy budou odvislé od vývoje situace v regionu: tažení proti Íránu by tak jako tak změnilo zdejší geopolitické poměry, ať už by skončilo jakkoli.

Ruské volby-nevolby
Nadcházející volby zrychlují tep politického života nejen v Americe. Předvolební kampaň prakticky započala také v Rusku – s tím rozdílem, že rozhodnutí zde padá nikoli v okamžiku hlasování, ale v době, která mu předchází. Dá se předpokládat, že vládnoucí uskupení bude mít jasno ohledně budoucího rozložení moci zhruba v polovině roku 2011. Do té doby ve vnitřní a zahraniční politice Ruska bude cítit rostoucí nervozita. V takových osudových okamžicích, když v sázce je moc, vše je podřízeno jen jednomu jedinému taktickému zájmu – kremelské vedení je v takových případech zvlášť citlivé k jakýmkoli zahraničněpolitickým podnětům. Pokud na toto období připadnou bouřlivé události na mezinárodní scéně, které si vyžádají rychlou reakci Moskvy, lze se nadát čehokoli.

Sarkozy hraje vabank
Na jaře roku 2012 současně s Ruskem proběhnou volby také ve Francii, zemi, která do značné míry určuje politické ovzduší v Evropě. Popularita Nicholase Sarkozyho spadla na nejnižší míru, leč ješitný Francouz se snadno nevzdává. V nadcházející sezóně lze od něj očekávat výbuch činorodosti. Ten už vlastně započal: kampaň vystěhování rumunských a bulharských Romů byla povýšena na evropské a národní téma. Nepochybně se Sarkozy vynasnaží zahltit veřejnost novými počiny, aby upevnil vůdčí postavení Paříže v EU ochromené vnitřními tahanicemi. Předchozí zkušenost napovídá, že impulzivní kolotání francouzského prezidenta jen prohloubí rozvrat Evropy, avšak přinese mu nějaké bodíky doma. Stejně jako pro Obamu i pro Sarkozyho budou rozhodujícími ekonomické ukazatele, jimiž se zatím ani Bílý dům ani Elysejský palác nemohou chlubit.

Čínský poker
Otázka střídání stráží na vrcholu moci je aktuální také pro Čínu: v roce 2012 na kongresu komunistické strany nynější předseda ČLR Hu Jintao oznámí své odstoupení. Čína si v prudkých obratech nelibuje, veškeré změny se připravují dlouho předem. Jelikož ovšem jde o stát významný a zároveň komplikovaný, navíc procházející obdobím vnitřní transformace umocněné světovou krizí, správné rozkrokování změn si vyžádá nemalé úsilí. Finální volba nástupce na mocenské struktury teprve čeká. Radikálně to s čínskou zahraniční politikou jistě nezamává, ovšem nuance jsou možné. I v čínském případě stejně tak jako v ruském lze očekávat záchvat propagandistického vlastenčení.

Malé hráče
V nejbližší době volit vedení anebo způsob vládnutí bude také řada postsovětských zemí. V Moldavsku zkrachovalo referendum o ústavním uspořádání země, jež mělo vyvést společnost ze slepé uličky vzhledem k neschopnosti parlamentu zvolit prezidenta. Pokud by to mělo způsobit pád proevropské koalice, svět se nezboří, jenže byl by to po Ukrajině druhý podobný obrat a Moskva by mohla mluvit o trendu. Platí to i pro volby v Lotyšsku, kde poprvé za léta nezávislosti má šance na vstup do vlády strana „Dohoda“ zastupující zájmy ruské menšiny a prosazující zlepšení vztahů s Ruskem. Lotyšsko samozřejmě zůstane členem EU a NATO, ovšem bude to precedens, který soudržnost těchto celků dále zpochybní.

S jistým zděšením očekávají pozorovatelé nadcházející volby v Kyrgyzstánu. Koalice protibakijevských sil se definitivně rozpadla a není zřejmé, jak bude vypadat politická konfigurace po volbách. Zatím se chmurné předpovědi nenaplnily: červnové referendum poněkud stabilizovalo situaci a zlepšilo základní řiditelnost země. Napětí však je takové, že stačí škrtnout zápalkou, aby se násilí rozhořelo znovu. Nečekaně největší pozornost k sobě přitahují prezidentské volby v Bělorusku, které se budou konat na přelomu roku.

Alexandr Lukašenko stále nemá reálné soupeře, opozice není schopna domluvit se a uvnitř nomenklatury se zatím nenašli dobrodruzi ochotní riskovat. Nicméně „taťka“ poprvé bude usilovat o znovuzvolení v podmínkách sílícího informačního a politického nátlaku ze strany Moskvy. Zatím nikdo nemůže předpovědět, jak to ovlivní výsledek, neboť neexistuje žádná zkušenost. Nelze vyloučit, že ještě před volbami Moskva a Minsk najdou smírčí řešení – stejně tak jako nelze vyloučit, že strany sporu naopak záměrně vyhrotí situaci. Největší intrika vznikne, pokud si Lukašenko udrží moc i přes aktivní odpor Ruska. To už se Kreml bude muset zamyslet nad tím, co dělat dál: vsadit na úplnou roztržku, anebo nabídnout „taťkovi“ čestný mír podložený ekonomickými ústupky.
Nudit se každopádně nebudeme.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.