„Falafelový jazz“ vzkvétá: nahlédněte pod pokličku izraelského jazzu

Je to maličká země, a proto je až neuvěřitelné, kolik světově uznávaných jazzových hudebníků z ní dnes pochází. Izraelskému jazzu se občas přezdívalo „falafel jazz“ po oblíbené izraelské pochoutce, která spojuje izraelskou a blízkovýchodní kuchyni. Dnes už ale posměšek, který obviňuje izraelský jazz z provinčnosti, dávno nefunguje. Poslouchejte prosincový Stop Time o izraelské scéně!

Trumpetista Itamar Borochov se narodil v Jaffě, izraelském městě na pobřeží středozemního moře, a celé dětství chodil do synagogy, která patřila místní severoafrické komunitě. Hudba, kterou hráli Židé, kteří se po stovkách tisíc přestěhovali do Izraele z Maroka a Libye, se zapsala do jeho podvědomí, kde dlouho dřímala. 

Borochov miloval hard bop a byl doslova ztělesněním straight-ahead hráče. Pak mu ale jednoho dne saxofonista Nathan Davis řekl, že by měl začít hledat vlastní hlas: „Chci, abys byl sám sebou, chci abys byl svůj!“

Itamar Borochov si vzpomněl na pocity, které v něm v mládí vyvolávala severoafrická lidová hudba Gnawa. A objevil hotový poklad. „Gnawa vznikla jako hudba západoafrických otroků, kteří byli odváděni do severní Afriky v 16. století. A ten africký element, blues, pentatonika, rytmický styl, to bylo něco, co jsem znal z jazzu, a najednou se to dalo smíchat tak přirozeně, až mě to fascinovalo.“

Do jeho hudby se také postupně vkradly arabské stupnice, tzn. makámy, a nechal si vyrobit trubku se čtvrtým ventilem, aby mohl snadněji hrát čtvrttóny, které jsou pro tuto melodiku důležité.

Borochov a skupina Innov Gnawa použili repertoár Sebt gnawy (Šabbatové gnawy) také na jeho posledním albu ve skladbě Motherlands:

Borochov vysvětluje, že pro izraelský jazz je přirozené vstřebávat vlivy ze všech koutů světa, s tím, jak se do Izraele vystěhovávaly různé židovské komunity. Proto například dnes v Izraeli můžeme slyšet třeba pákistánskou a indickou mystickou hudbu Qawwali v Hebrejštině. “Existovala komunita Židů z Indie, která skoro celá emigrovala do Izraele v sedmdesátých letech.  Každá další kultura, která přijde do Izraele, tak se prostě postupně začne projevovat a její vliv začne do společného kulturního dědictví prosakovat.”

Kytarista Elon Turgeman patří ke starší generaci izraelských jazzmanů, do USA odjel studovat jazz v 80. letech. Kořeny jeho rodiny jsou sice také v Maroku, ale tamní lidová hudba ho tolik neovlivnila. Na jeho melodiku ale mohly mít vliv synagogální zpěvy, jeho otec byl totiž chazan, kantor v synagoze, a tak Elon Turgeman poslouchal židovskou náboženskou hudbu celé své dětství. V jeho hudbě hraje velkou roli inspirace, která ho někdy přepadá i uprostřed noci. 

Inspirace izraelskou přírodou vyústila u Turgemana do skladby Midbar (Poušť):

Elon Turgeman vysvětluje, že blízkovýchodní vlivy se do izraelského jazzu dostávaly už dávno: „Jeden skvělý saxofonista, který se jmenuje Albert Piamenta, psal v 70. letech jazzové skladby s blízkovýchodními vlivy. A pak tu byl Yosi Piamenta, který dokonce hrál se Stanem Getzem. Když Stan Getz přijel do Izraele, tak doslova žral jeho styl.“

To, že se dnes v Izraeli jazz dostal do takové obliby připisuje Turgeman povaze Izraelců: „Izraelci jsou velmi vřelí, srdeční lidé, kteří jsou zvyklí na změny, a to se týká i politické situace v naší zemi, která také prochází různými změnami. Jsme vystaveni častým zkouškám a výzvám, a řekl bych, že to z nás dělá lidi schopné improvizovat ‒ a to v jakémkoliv smyslu, i v hudebním. V jazzu se také hudební skladba pořád mění a mění se často její atmosféra a to nás možná k této hudbě přitahuje.“

Počet klubů narůstá

Že se v Izraeli jazzu daří potvrzuje také Philippe Gottlieb, bubeník a hudební manažer, který se do Izraele přestěhoval na začátku 80. let ze Švýcarska. Snažil se tehdy nevynechat jediný jazzový koncert nebo jam, jedinou příležitost si zahrát. Ze současného stavu je nadšený: 

„Jen v posledních dvou třech měsících se otevřely nové jazzové kluby v Tel Avivu, Jeruzalémě a Haifě, takže je mnoho nových míst kde hrát, lidé pořádají koncerty ve svých vlastních soukromých domech, a zvou jazzové nadšence na tyto akce, to se před dvaceti, nebo třiceti lety vůbec nedělo.“ 

Trochu zvážní, když přijde na řadu téma konfliktu mezi Izraelem a palestinskými organizacemi. Na otázku, zda existuje spolupráce mezi izraelskými jazzmany a palestinskými hudebníky jen pokrčí rameny: 

„Nevím o žádné takové spolupráci. Ale já si přeju, aby se něco takového stalo. Jazz je umělecká forma, která je založena na porozumění a míru mezi lidmi. Myslím, že by takový projekt mohl být i populární v Izraeli a v zahraničí. Tento konflikt to bohužel znemožňuje.“

Philippe Gottlieb připomíná, že do izraelského jazzu pronikají také prvky východoevropské lidové židovské hudby klezmeru. „V současnosti se tomu věnuje například Daniel Zamir, což je známý saxofonista, nebo Anat Cohen, která ve své hudbě také nechá občas zaznít vlivy klezmeru.“

Chutě se navzájem doplňují

Izraelský jazz zkrátka absorbuje vlivy mnoha hudebních tradic, dnes už ale vstupuje do „post-falafelového“ období, už dávno není provinční. Naopak zajímá svět stále víc a víc a jeho hudební syntézy jsou stále organičtější. Například Itamar Borochov zdůrazňuje, že k syntéze stylů nedospěl tím, že by si jednoho dne řekl, že různé hudební vlivy prostě namixuje, ale spíše hledáním svého vnitřního hudebního hlasu. 

Ideální způsob práce s fúzí hudebních stylů, tak aby byl skladatelův výsledek esteticky stravitelný přirovnává Itamar Borochov, k práci dobrého kuchaře: „Je to jako když se snažíte se zkombinovat dvě velmi odlišné ingredience. Třeba kuře a čokoládu! To může být ta nejodpornější věc na světě! A nebo to může být velmi rafinované jídlo: třeba nějaké kuře s chilli omáčkou a troškou neslazené čokolády a směsí koření, kde ve společném mixu nic nepřebije ty ostatní chutě, ale spíše se všechny navzájem doplňují. Tak to je analogie toho, o co v hudbě usiluji já.“

A falafelový jazz v posledních letech prostě chutná stále lépe! Chcete ochutnat? Pusťte si celý pořad ze záznamu! 

autor: Dalibor Zíta
Spustit audio

Související