Finanční potíže nemocnic ohrožují zdravotní péči

14. srpen 2008

Obavy se potvrdily, hospodaření nemocnic mělo loni skutečně horší výsledky, než rok předtím. Veřejnost se to dozvěděla se zpožděním, což je na pováženou, protože nemocnice hospodaří s veřejnými penězi. A pokud se dostanou do dluhů, mohou omezit potřebnou péči a na tom má zájem málokdo z občanů, kteří přece jen jejich provoz platí.

Dluhy se loni zvýšily nejméně o 300 milionů korun a opět tak překročily čtyřmiliardovou hranici. Vzhledem k celkovému rozpočtu českého zdravotnictví to nejsou tak dramatická čísla. Spíš než o jejich celkovou výši však jde o něco jiného. Pokud celá řada nemocnic připustí vyšší dluhy a vystaví se tím nebezpečí penalizací, pokut a vyšších marží dodavatelů, pak jsou na tom hůř, než byly loni.

Údaje ministerského Ústavu pro zdravotnické informace a statistiku navíc ukazují, že se zhoršuje bilance, totiž závazků mají nemocnice o čtyři miliardy víc, než pohledávek. Ještě v roce 2006 byl rozdíl jen jeden a půl miliardy. I to je varovný signál.

K propadu financí v nemocnicích navíc dochází ve chvíli, kdy pojišťovny začaly platit za zdravotní péči včas.

Hlavním důvodem je očividně politika ministerstva zdravotnictví. Právě ministr rozhoduje o tom, kolik mají pojišťovny nemocnicím platit. Loni se zvýšily platby pojišťoven o tři procenta, inflace ale nakonec dosáhla čtyř procent.

Dá se předpokládat, že letos budou potíže v nemocnicích ještě větší, protože pojišťovny platí o čtyři procenta víc, inflace se však očekává na šesti a půl procentech.

Objevuje se tedy zásadní otázka: jsou nemocnice nuceny šetřit na svých výkonech do té míry, že se zhorší kvalita péče o pacienty?

V tomto případě se odpověď hledá obtížně a pokud se vůbec podaří najít, může to být až s odstupem několika let.

Přitom existují argumenty, podle kterých nemusí přiškrcení kohoutků nemocnicím vadit. Dají se například použít odhady, podle kterých se ve zdravotnictví zbytečně ztratí až dvacet procent peněz. Nejvyšší kontrolní úřad také objevil rezervy, například v zadávání investic. Také dosud existují nemocnice, které nenakupují léky a další materiál v aukcích, ale od spřátelených manažerů dodavatelských firem.

Omezený přísun peněz tedy může nemocnice přimět k tomu, aby lépe hospodařily s veřejnými zdroji.

Tento výklad ještě podporuje statistika, podle níž Česko vydává za péči v nemocnicích polovinu svých zdravotnických výdajů. Další čtvrtina jde na ambulantní péči a zbytek na léky na předpis. Ve většině evropských zemí mají přitom výdaje na nemocnice blíž ke třetině, než polovině výdajů. Je tedy ohromný prostor k úsporám a je dobře, že s nimi ministr zdravotnictví Tomáš Julínek a pojišťovny začínají.

Navíc pojišťovny slíbily, že ze svých přebytků mohou nemocnicím platit, pokud zvýší své výkony.

Přesto takové argumenty na obranu utažených kohoutků všechny obavy nerozptýlí. Neudržitelný je především argument, že pojišťovny dávají nemocnicím víc peněz, než se dává jinde v Evropě. Ve skutečnosti jde na operace a lůžkovou péči v nemocnicích jen necelá třetina všech zdravotnických prostředků. Zbytek jde na ambulantní péči, kterou u nás nenabízejí jen soukromí lékaři, ale také nemocnice. Podíl pro ambulantní lékaře tak dosahuje 40 procent. Česko je tedy naopak unikátem, když platí ambulance o třetinu víc, než lůžka v nemocnicích. Propast mezi sektory se přitom spíše rozšiřuje.

Navíc plošné škrcení peněz nemusí vůbec vést k úsporám. Reálným snížením plateb budou potrestány všechny nemocnice, ty dobré i ty méně efektivní. Nejde přitom jen o elementární spravedlnost, kterou by se měl řídit každý trh, i když je tak regulovaný jako ve zdravotnictví. Při podrobnějším studiu údajů z minulého roku se ukazuje, že nejvíc se propadly finance v těch nemocnicích, kde manažeři neumějí hospodařit. Známé jsou především případy z Pardubic, Karlových Varů a Ústí nad Labem. Pokud se jejich management nezlepší, mohou zkrachovat, respektive vyžadovat oddlužení v řádu stovek milionů korun. Anebo do nich nastoupí schopní manažeři, kteří však nebudou schopni ve ztížených podmínkách dosavadní propad vylepšit.

Exemplárním případem je nemocnice v Ústí nad Labem, která loni nasbírala stomilionový dluh. Dnes se její manažeři snaží pronajmout laboratoře, které jsou ziskové. Ze složitých zákoutí nemocničního účetnictví lze vydolovat čísla, podle kterých zisk z laboratoří dosahuje nejméně 20 milionů korun ročně. Objevují se však čísla, že po očištění výdajů o nesouvisející aktivity, dosahuje zisk laboratoří až sto milionů. Na druhé straně existují nemocnice, zvláště v Plzeňském a Jihočeském kraji, které dokáží bilanci držet i v současných ztížených podmínkách. Plošné škrty namísto konkrétních a cílených zásahů do hospodaření jednotlivých nemocnic proto nepřinášejí žádný významný účinek, pokud přímo neškodí.

Pokud tedy Češi nechtějí úpadek svého zdravotnictví, měli by s vážnou debatou o financích pro nemocnice opravdu rychle začít.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumentyv sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Petr Holub
Spustit audio