Fondu národního majetku zvoní hrana
Fond národního majetku vzniknul v roce 1991. Měl pomáhat s uváděním jednotlivých privatizačních projektů do života a měl dočasně spravovat státní podíly v privatizovaných podnicích, které měly být dále prodávány. Právě slovo dočasně jasně naznačovalo, že nepůjde o instituci, která bude fungovat v České republice na věčné časy. V zaběhnutých demokraciích se totiž o státní majetek většinou stará ministerstvo financí a Česká republika by neměla být výjimkou. Svědčí o tom nejnovější rozhodnutí vlády.
Podle něj by měl fondu definitivně zazvonit umíráček koncem roku 2005. Už po loňských volbách do poslanecké sněmovny bylo jasné, že fond končí. Alespoň s tímto plánem přišli někteří ministři a Špidlův kabinet nebyl proti. Stejný postoj zaujalo rovněž vedení fondu. Masivní privatizaci má Česká republika za sebou, takže rozhodnutí vlády nepostrádá logiku. Na druhé straně však prodej státního majetku ještě neskončil. A v nejbližší budoucnosti by nemělo jít pouze o nějaké drobky.
Ve hře totiž zůstal například Telecom, Unipetrol, nebo ČEZ. Jde tedy o giganty, jejichž cena se pohybuje v miliardách korun. Rovněž v některých dalších podnicích, jejichž privatizace zatím není připravena, má stát výrazný podíl. Mohlo by se zdát, že zánik fondu je z tohoto úhlu pohledu poněkud předčasný. Problém je v tom, že fond ne vždy plnil stoprocentně roli vlastníka. Tedy nevěnoval se dostatečně řízení podniků, které většinově ovládal stát. Zároveň fond nemá prakticky šanci ovlivnit způsob privatizace. Bývá postaven před hotovou věc. Tedy před rozhodnutí vlády, že prodala určitému kupci nějaký podnik. A fond má za úkol pouze tento prodej dotáhnout po technické stránce do konce.
V poslední době jde navíc pouze o ojedinělé prodeje, byť v některých případech lukrativního státního majetku, které by však měla zvládnout bez problémů jednotlivá ministerstva. Řeč je samozřejmě o technickém provedení, protože rozhodnutí o kupci leží výhradně na bedrech vlády. Z toho všeho je zřejmé, že v současné době je Fond národního majetku skutečně přežitou institucí. Lze rovněž počítat s tím, že její zánik nevyvolá příliš rozruchu. I když by tomu mělo být jinak. Daňoví poplatníci by se měli zajímat o to, jak je možné, že takováto instituce završí svoji existenci patrně v záporných číslech. Podle odhadu ministerstva financí by mělo jít o částku přesahující deset miliard korun.
Přitom právě ve Fondu národního majetku končily příjmy z privatizace. Tedy stovky miliard korun. Podle zákona bylo jasné, že tyto peníze netvořily součást státního rozpočtu. Naopak byly majetkem fondu a šlo je použít pouze k zákonem stanoveným účelům. V zásadě mělo jít o zmenšování škod a hrazení závazků vyplývajících z více než čtyřicetiletého státního vlastnictví. Například o úhradu nákladů na odstraňování ekologických škod, oddlužování privatizovaných podniků, o kapitálové posílení, transformaci a stabilizaci bankovního sektoru, o posílení zdrojů nemocenského, důchodového a zdravotního pojištění a tak podobně.
Samozřejmě malá část měla být použita také na výdaje spojené s dočasnou správou privatizovaného majetku. Pokušení politiků bylo však natolik silné, že často byli peníze z privatizace na základě účelových zákonů používány jiným způsobem. Třeba na zvyšování platů nespokojených zaměstnanců v různých oblastech, nebo na sanování neekonomicky se chovajících polostátních bank výrazně přesahující původně plánovaný rámec. Pokud vláda chtěla maskovat schodek státního rozpočtu, vytvářela různé mimorozpočtové fondy.
Ať už na podporu bydlení nebo na různé dopravní projekty. Peníze do nich se pak snažila nalít z privatizace, tedy z Fondu národního majetku. A protože některé projekty byly nereálné, plánovala vláda větší výnos, než který potom získala. Což se odrazilo mimo jiné v tlaku na fond, aby sáhnul do zásob a přihodil další peníze, které by rozdíl mezi přáním kabinetu a skutečností dorovnaly. Zjednodušeně řečeno, podstatná část výnosů z privatizace byla tzv. projedena a nebyla smysluplně investována. Proto se nelze divit tomu, že končený účet vystavený za existencí fondu by se měl pohybovat v červených číslech, což je vzhledem k objemu privatizovaného majetku absurdní. Na vině však nejsou hlavně úředníci z fondu, ale politici, kteří Fond národního majetku postupně vysáli.
