Historie těžby zlata u nás

O historii těžby zlata v Čechách a na Moravě hovoří Jiří Litochleb, vedoucí mineralogicko-petrologického oddělení pražského Národního muzea. Ta historie začíná už v pravěku.

Území dnešní České republiky je a vždy bylo velmi bohaté na zlato. Přišli na to již naši dávní předkové v době prehistorické, kteří jej získávali zejména z náplavů řek a potoků. Těžbou zlata u nás v pravěku prosluli zejména Keltové.

Litochleb: "Keltové v období laténském, respektive jejich větev Bójové, zlato získávali nejvíce ve 3. - 1. století př.n.l. Měli velice dobře vyvinutou a zvládnutou technologii řemeslné výroby, těžby a zpracování zlata a výroby různých zlatých předmětů, šperků, zlatých mincí. Na strategických místech s výskytem zlata zřizovali velká hradiště - oppida; byla to vlastně města, z nichž největší je Závist u Zbraslavi nebo Stradonice u Berouna. Samozřejmě těch hradišť je povícero hlavně v jižních Čechách a vždycky jsou tam, kde byla v minulosti rozsáhlá rýžoviště zlata právě z náplavů velkých řek a potoků. Po odchodu Keltů z území Čech nastalo období germánské. Nemáme žádné informace, zda Germáni měli o zlato zájem nebo neměli. Stejné je to i se Slovany. Až teprve v období 10. - 11. století jsou určité nepřímé zmínky o tom, že Čechy jsou "zlatá země" a že zlato by se zde mohlo i tehdy získávat těžbou, jednak zase z náplavů a pak z povrchových výchozových partií primárních ložisek. Usuzujeme tak z toho, že v období 13. a 14. století už byla těžba zlata hornickým hlubinným způsobem v takovým rozmachu, že muselo skutečně předcházet nějaké období, kdy už nějaká těžba pomocí hornické práce probíhala. A takový ten největší rozkvět těžby zlata byl právě ve 13. a 14. století, za Jana Lucemburského a Karla IV., kdy v podstatě se zlato těžilo skoro na celém území dnešních Čech - samozřejmě jen v určitých místech, ve zlatonosných revírech. Z nich nejvýznamnější byl jílovský zlatonosný revír nedaleko Prahy, knínská zlatonosná oblast ve středním Povltaví, oblast Kašperských hor a tak dále. Doly dosahovaly úctyhodné hloubky, přestože horníci používali k práci jenom mlátku, želízka, prostě ručního nářadí. V Jílovém u Prahy šli po té nejbohatší části šlojířské žíly až do úklonné hloubky čtyři sta metrů, což je vertikálně asi dvě stě metrů pod povrchem a v novoknínské zlatonosné oblasti dosahovaly středověké hornické práce hloubky až sto osmdesáti metrů pod povrchem. Jsou to dvě místa v Čechách, kde máme doloženou nejhlubší hornickou těžbu v těch nejbohatších částech zlatonosných revírů. Koncem 14. století se dostávala těžba zlato do určitého útlumu. Bylo to jednak způsobeno technickými problémy při těžbě ve větších hloubkách, vyčerpáním těch nejbohatších částí ložisek a také potížemi s vodou, která v hlubších částech způsobovala zatápění důlních prací a nutnost nákladného a zdlouhavého čerpání. Říká se, že těžbu zlata u nás ukončily husitské války. Ano, svým způsobem je to pravda, ale byla to už poslední tečka, kdy vlastně došlo k likvidaci povrchového zařízení dolů husitskými vojsky."

A pak u nás na dlouhý čas nastala doba jakéhosi zlatého temna. Technické obtíže těžbu zlata prakticky zastavily. Ne každému to pochopitelně bylo po chuti. Panovníci, šlechta i majitelé bývalých zlatonosných panství se stále pokoušeli o její obnovení. Skutečně zlaté časy 13. a první poloviny 14. století však byly nenávratně pryč.

Litochleb: "Veškeré pokusy v 18. a 19. století ve všech revírech skončily negativně. Průzkumné práce se dostaly do míst, kde už naši předci těžili a pouze tam byly zbytky zlatonosných rud, které nemohly nahradit veškeré náklady spojené se složitou otvírkou a průzkumem jednotlivých revírů a ložisek. Tak to vlastně bylo až do konce 19. století, kdy přeci jen svitla trochu naděje, když byly nedaleko Louňovic pod Blaníkem na popud našeho významného znalce ložisek zlata a montanisty profesora Františka Pošepného provedeny průzkumné práce ve starém zlatonosném revíru, který nebyl příliš znám z hlediska archivních zpráv. Průzkum ukázal, že se jedná o velice významné ložisko zlata, které bylo koncem 19. století otevřelo důlně a byl vybudován rozsáhlý, moderní úpravárenský komplex. Je to ložisko Roudný u Vlašimi. V té době se zlatodůl Roudný stal nejmodernějším zlatodolem v Rakousko-Uhersku, který za celou dobu existence, to znamená do 30. let 20. století, vyprodukoval kolem pět tisíc sedm set kilogramů zlata až do hloubky pět set metrů. Tím, že vlastně těžba byla víceméně selektivní, vybíraly se ty bohatší partie, tak nakonec zase pro technické problémy, pokles obsahu zlata, kvůli vodě a poklesu cen zlata na světovém trhu to dolování na Roudném skončilo. Nejproduktivnější zlatodůl 20. století skončil tedy kolem roku 1930. Nicméně v jílovském zlatonosném revíru nedaleko Prahy se děly pokusy o obnovu dolování od roku 1936 i za účasti československého státu, a to byl počátek novodobého průzkumu, který vyvrcholil v roce 1958 těžbou a výrobou prvních kilogramů novodobého zlata v jílovském zlatonosném revíru. Těžba byla ukončena v roce 1968, v prosinci. Problém byl opět v ekonomice, ne, že by zásoby zlata v jílovském revíru nebyly. Kdyby ta těžba a průzkumné práce ještě několik let pokračovaly, tak na začátku 70. let, kdy šla světová cena zlata razantně nahoru, by se jílovský zlatodůl určitě stal rentabilním, ale to je právě to kdyby. V letech 1969 a 1970 byly provedeny povrchové likvidační práce v jílovském revíru a tím vlastně byla ukončena těžba zlata v Čechách."

Před čtyřiceti lety tedy byla na území dnešní České republiky ukončena průmyslová těžba zlata. le jak říká mineralog Jiří Litochleb, geologové se ani potom nevzdávali.

Litochleb: "Ke konci sedmdesátých let 20. století právě v odezvě na stoupající a poměrně vysokou cenu zlata, byl připraven projekt opětovného průzkumu území Čech, Moravy a Slezska z hlediska zlatonosných rud. Byla to velice rozsáhlá akce, která skončila nálezem několika historicky málo známých a neověřených ložisek s velkým podílem zlata, a to v médiích populární Mokrsko ve středním Povltaví s geologickými zásobami kolem sto tun zlata, podobná lokalita nedaleko Rožmitálu Vacíkov Petráčkova hora a další lokalita zase mediálně známá v oblasti Pošumaví, Kašperské hory. Průzkum, který byl prováděn, byl zastaven z důvodu ukončení zájmu státu začátkem 90. let minulého století. Pak se samozřejmě pokoušely o pokračování soukromé firmy v rámci tendru, který vypsalo tehdejší ministerstvo hospodářství. Nicméně, protože s tém nesouhlasilo ministerstvo životního prostředí, obce, občané, ekologická hnutí, tak v podstatě ten průzkum se víceméně pozastavil a dnes žádné průzkumné práce v Čechách neprobíhají. Nicméně dá se říci, že je to otázka otevřená do budoucnosti, protože vývoj osídlení a úroveň lidí na území dnešní České republiky se vždycky prolínala s hornickou činností a nebylo to samozřejmě jenom zlato, bylo to i stříbro, cín, v novodobé historii uran. Takže se dá říct, že ty periody rozkvětu a útlumu v dolování jakékoli suroviny tvoří v podstatě určitou sinusoidu s amplitudou kolem sta let. My se znovu z nějakých důvodů, ať ekonomických nebo z důvodu potřeby určitého kovu nebo suroviny pro technologii, k průzkumu a těžbě vrátíme. Další faktor je ochrana životního prostředí - citlivé technologie těžby i zpracování nerostných surovin tak, abychom na tom našem poměrně malém a civilizovaném území právě té přírodě a životu lidí víceméně neuškodili."

Taková tedy byla historie těžby zlata na našem území od počátku až do dnešních dnů s malým výhledem do budoucnosti. Na závěr ještě malý odhad. Ví se alespoň přibližně, kolik zlata u nás mohlo být v průběhu historie vytěženo a kolik ho ještě v našich ložiscích zbývá?

Litochleb: "Písemné doklady jsou z několika posledních století a neúplné. Jsou to jednak doklady o odvodu zlata do pražské mincovny a pak také historické zprávy o podílu císaře, třeba Karla IV., na těžbě zlata v určitých revírech. Z těchto údajů se dá odvozovat, kolik zlata mohlo být vytěženo. Ale jinak se ze sedmdesáti, osmdesáti procent jedná o odborné odhady, které vyplývají z rozsahu zachovaných pozůstatků po dolování, z hloubky dosažené na jednotlivých ložiscích, z bohatosti rud, které se tam těžily a které se tam třeba ještě vyskytují. Takže se udělá takový odborný výpočet, kolik asi zlata mohlo být vytěženo za celou historickou i prehistorickou etapu těžby, ale musíme to rozdělit na těžbu zlata rýžováním a na těžbu hlubinným způsobem hornickým, to znamená v dolech. Odhady jsou, že v rýžovištích mohlo být za celou historii těžby zlata u nás vytěženo tak kolem 50-56 tun zlata a o něco menší množství hornickým způsobem, to znamená zhruba 100 tun zlata za tu minulou éru. Ty zásoby zlata, které jsou momentálně v zemi, jsou minimálně stejné, to znamená určitě přes 100 tun zlata, ale je to dáno všechno otázkou budoucnosti, technologií těžby a hlavně technologií zpracování, protože většina těch rud jsou rudy poměrně chudé oproti tomu, co těžili naši předchůdci, který měli vlastně to ložisko téměř nedotčené a mohli si vybírat bohaté partie, které přinášely rychlý zisk."

Do historie českého zlata jsme nahlíželi s mineralogem Jiřím Litochlebem, vedoucím mineralogicko-petrologického oddělení pražského Národního muzea.

Vysíláno v Planetáriu č. 33/2009, 15. - 21. srpna (repríza z října 2008).
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (12:50).