Hřbitov nemusí být jen místem smutku a tichého vzpomínání na zesnulé. Na belgickém hřbitově bývá někdy i docela živo
Hřbitovy a architektura hrobek bývají pestrou výkladní skříní různých období naší historie – to si uvědomují i představitelé belgického Bruselu. Společně s dobrovolníky tak už druhým rokem uspořádali akci nazvanou Jaro na hřbitově. A letos se zaměřili na secesi v pohřební symbolice. Na největším bruselském hřbitově tak návštěvníky čekaly komentované prohlídky zpestřené vystoupeními básníků či hudebníků. Mezi náhrobky natáčela také zpravodajka Zdeňka Trachtová.
Asi dvacet lidí pohodlně usazených v trávě mezi náhrobky padlých britských vojáků si vychutnává hudbu Fleur a Jonase, dvou mladých umělců, kteří tráví slunečnou neděli ve zděném altánu uprostřed třicetihektarového hřbitova, a svojí tvorbou zpestřují návštěvníkům komentované prohlídky.
Věčné secesní domy
Čtěte také
Průvodce Tom skupince návštěvníků postupně ukazuje největší secesní poklady, které rozlehlý hřbitov skrývá:
„Když secese na konci 19. století vznikala, byla považována za velmi avantgardní, revoluční styl pro liberální, volnomyšlenkářské lidi. Oblíbili si ho třeba tehdejší podnikatelé, nově bohatí lidé, kteří nepatřili ke šlechtě. Volili secesi jako architektonický styl pro domy, v kterých žili, a v některých případech i pro své věčné domovy: pro pohřební monumenty.“
Prohlídku hřbitova na několika místech zpestřují i básníci a básnířky.
„Jmenuji se Sydney. A báseň, kterou jste právě slyšeli, jsem sama napsala. Jmenuje se otcovský jazyk.“
Hrobka ceny domu
Tom skupinku vede k masivní žulové hrobce s nápisem Francois Verheven, na jejím vrcholu je skulptura kamenné rakve na bronzových nožkách. Autorem pomníku je světoznámý secesní architekt Victor Horta.
„Zajímavý je výběr materiálů. Základ tvoří norská černá žula, na něm je část z nazelenalé žuly z norska. Tento náhrobek 1910 stál 14 tisíc franků, což bylo opravdu hodně peněz. Za tuto částku jste v té době mohli v Bruselu postavit dům,“ popisuje Tom. Horta za svoji kariéru vytvořil 11 hřbitovních pomníků.
„Tvorba hřbitovních monumentů byla podle něho pro architekta vůbec nejdůležitějším úkolem. Když přišla od klienta poptávka na vytvoření hřbitovního pomníku, všechno ostatní šlo stranou,“ pokračuje Tom ve výkladu.
Nekroturista Tom
Tom pracuje jako dobrovolník pro organizaci Epitaf, která pečuje o kulturní děditctví na hřbitovech. Sám sebe v nadsázce označuje za „nekroturistu“. Proč se právě hřbitovy staly jeho koníčkem?
„Když navštívím hřbitov, cítím se naživu. Myslím, že více rozumíte tomu, co je podstata života. Jste konfrontován se svým osudem , který se týká každého z nás: jednoho dne zemřeme, to je jisté. Myslím, že to musíte přijmout, uvědomit si to a respektovat,“ zamýšlí se Tom.
A proč se organizace Epitaf věnuje údržbě hřbitovů – nepečují snad lidé o hroby svých předků sami?
„Sledujeme, že čím dál víc pohřebního děditctví mizí a je ohroženo kvůli nedostatečné údržbě, náhrobky jsou rozbité, zničené, aby se udělalo místo pro nové. Je zde nový druh umělecké a kulturní hodnoty, který v podstatě mizí. A zvláště v zemích jako je Belgie, kde probíhá hodně kremací, celý koncept toho být pohřbený a co to znamená, v podstatě mizí.“ přibližuje důvody aktivit organizace.
Lidé si mohou dle belgických zákonů pronajmout hrobové místo na padesát let. Pokud poté pronájem neprodlouží, připadá místo městu, které hrob může vyprázdnit, odstranit a místo přeprodat někomu jinému. Hrobkám na hřbitově Evere to ale nehrozí. Některé sice viditelně chátrají. Ale celý hřbitov je díky bohaté vegetaci považovaný za přírodní památku. A tři desítky konkrétních hrobek jsou navíc ještě chráněny jako kulturní děditctví.
