Hříšníci u jednoho stolu s Ježíšem

16. červen 2007

Pokaždé, když dostanu od někoho pozvání ke stolu, si toho moc považuji. Ne že bych měl nouzi o pozvání a lakomě bych prahnul po tom, abych mohl někde zase pobývat a nemusel se starat o jídlo, ale ještě z domova si odnáším vědomí, že pozvat někoho k sobě domů znamená dát mu nejen jídlo, ale také mu otevřít svůj domov, své srdce. Možná i nejednomu posluchači či čtenáři je známo dávné rčení: "Host do domu, Bůh do domu".

Ne každé pozvání však je doprovázeno tímto postojem; ani v minulosti, ani dnes není nouze o pozvání, v nichž ani tak nejde o pozvaného, jako o sebe sama: pozvaný host je pouze nástrojem pro naše vlastní uspokojení: buď se můžeme holedbat vědomím, že k nám takový člověk chodí anebo tu návštěvu chceme hned využít k tomu, abychom něco vyřešili nebo se od něho něco dozvěděli.

Pro pravověrné Židy bylo pozvání ke stolu ještě větším projevem důvěry, než jsme poznali v naší početné slovenské rodině. Host byl objektem pohostinnosti a dokonce měl přednost při nasycení před ostatními členy domácnosti. Známá je biblická příhoda Abraháma, který hostí kolemjdoucí pocestné, a zatímco oni jedí, on sám se Sárou čeká uctivě v povzdálí. Lot své hosty v Sodomě chrání před zneuctěním dokonce nasazením života vlastních dětí. Prorok Eliáš dostane od nemajetné vdovy, navíc v době hladu a sucha, poslední jídlo, které má.

Když hledáme v evangeliu osoby, s nimiž Ježíš stoluje, nenalezneme je ve vybraných společnostech, kde se schází ti, co si chtějí jen povídat o Bohu a o svém vyvolení. Několik málo zmínek o jeho pobytu v domě některého z farizejů nám naznačuje, že pravděpodobně neměl nouzi o pozvání do tzv. lepší společnosti. Farizej, hebrejsky peruším, znamenal zbožný, ryzí, ten, který bedlivě usiluje o dodržování a zachování všeho, co Bůh žádá. Na tom není samozřejmě nic špatného. Z úzkostlivého zahledění se do sebe a do své dokonalosti však původní význam slova zaniká a přenáší se na jinou obsahovou náplň, a to "oddělený". Oddělený od těch, kteří zkrátka tak dokonalí nejsou.

"Stoluje s hříšníky!" - výtka adresována Ježíšovi právě z tohoto společenského kruhu. A určitě je na místě: pokud Ježíš mluví o tom, že je Boží Syn, měl by se pohybovat především v kruzích, kde se o Bohu mluví a kde jsou ti, jež Boží zákony a nařízení dobře znají. Všimněme si jejich postoje: To vlastně On, Ježíš, by měl být rád, že může být s nimi. Jsem si jistý, že ani ten farizej Šimon, u něhož Ježíš stoluje, to původně nemyslel špatně. Vždyť proč by on, který měl v národě určité vážené postavení, měl Ježíšovi umývat a utírat nohy?

Ježíš však dává přednost těm, kteří ho zvou nikoli proto, aby mu dokazovali svou dokonalost anebo svoje postavení, ale proto, že mu chtějí naslouchat. Ví, že pokud tomu tak bude, budou vnímat i Božího Ducha, který je může měnit k lepšímu, zbavovat je zlozvyků a dodávat jim radostnou jistotu, že to s nimi není beznadějné.

Je tam, kde nezapomněli na pohostinnost, úctu k hostu, kde se ze stolování nestala pouze společenská či prestižní záležitost.

Jaký to asi musel být skandál, když se v domě u zmiňovaného Šimona objevila za Ježíšovými zády patrně prostitutka. Vyvolává dvojí, zcela logické, pohoršení: nejprve to, že se odvážila vstoupit do domu, kde neměla co hledat. A podruhé, že ji Ježíš, ač mu je její pověst známá, neodežene. Šimon má pochopitelnou starost: musí Ježíše varovat před pověstí, do jaké se dostane, když ihned nezmění svůj postoj k ní.

Ten však vidí víc než jídlo, u Šimona nepochybně pečlivě připravené, a dokonce víc než mast, kterou mu žena natírá nohy, a slzy, které ji kanou po tváři. Ježíš vidí, že ta žena se chce k němu přiblížit srdcem, podřídit se Mu, naslouchat Mu...

Když ho pomazala vonnou látkou, bylo to podle orientálního zvyku, kterým lidé uctívali hosta: šlo pravděpodobně o alabastr, nacházející se v nádobě s dlouhým hrdlem. To se při používání ulomilo, aby se alabastr lépe vyléval. Získával se z malé rostliny, jíž bylo zapotřebí několik kil, aby se získalo pár kapek vonné esence. Ježíšova odpověď Šimonovi tedy není znamením, že si potrpí na formality, ale důkazem, že ví o hodnotě, kterou mu byl ochoten on i ta žena věnovat. Jemu jako hostu.

Škoda, že i dnes se z nás křesťanů někdy stávají sterilní vyznavači zásad a hodnot, které jsou sami o sobě sice správné, ale tím, že se nám je jaksi daří zachovávat, jsme přestali mít zájem o kohokoli jiného.

Když chápeme katolickou mši jako hostinu, připravenou pro člověka, má být splněno několik zásad, kdo se této hostiny můžeme zúčastnit. Hříšník se stává Ježíšovým oblíbencem, když svůj hřích uznává a je mu ho líto. Právě tím mu dává místo u svého stolu: aby Ježíš mluvil, působil, měnil ho.

Římskokatolická mše

"Pane, nezasloužím si..." vyznáváme hromadně ještě dříve, než jdeme k přijímání, o kterém věříme, že je to sám Ježíš. Kolik z nás ale zároveň jedním dechem ví, kdo si to nezaslouží ještě více. Právě proto, že jsou hříšnější. Naše "nezasloužím si" je tak vlastně jiné než jejich. Musíme na to Ježíše upozornit a nesouhlasit!

Když nedávno v mé farnosti začala přicházet do kostela rodina, která si nesla s sebou z minulosti důsledky svého ne vždy správného života, opustili můj kostel někteří pravověrní. Ještě předtím jim však stihli říct, že k přijímání za žádnou cenu chodit nemohou, a o mě, že nemůžu mít Ježíšova Ducha, ba naopak, že je ve mně duch toho Zlého.

Odvážná slova. A nekompromisní postoj čistých, zbožných, bedlivých farizejů. Jen škoda, že jsme Ježíše zbavili vší lidskosti a oblékli Ho do královských rouch, separovali jsme ho od těch, kteří nám nesedí, od prostitutek, rozvedených či homosexuálů, a usadili jsme ho k stolu, kde se nachází pouze vybraná společnost, kde jsou lidé z našeho křesťanského hnutí či z našeho názorového tábora.

Pokud budeme Ježíše hledat, můžeme si však být téměř zcela jistí, že ho najdeme mezi těmi, kteří za sebou mají hříšnou minulost. Budeme-li se stranit těchto lidí jen proto, že máme strach, aby o nás neříkali, že k nim také patříme, izolujeme se tak nejen od nich, ale i od Krista. On totiž stoluje s nimi. I dnes.

autor: Miloš Szabo
Spustit audio