I kompoty mohou snít...
Není to kniha, která by se na pultech knihkupců objevila zcela nově, ale dozajista patří k těm, které stojí kdykoliv za přečtení. Výbor z povídkových knih pařížského židovského autora Cyrilla Fleischmana vyšel u nás pod názvem "I kompoty mohou snít". Poznámku ke knížce napsal Ondřej Horák.
Pařížský rodák Cyrill Fleischman, původní profesí právník, se narodil roku 1941 v rodině majitelky papírnického obchodu původem z Polska a náboženského činitele a zakladatele synagogy v ulici Ecouffes. Jednatřicet do češtiny přeložených povídek je výborem z několika knih, které popisují poválečný život aškenázských Židů. Cyrille Fleischman má totiž stejně jako Josef Švejk evidentně rád, když je člověk přímo odněkud. Na jeho povídkách je pak také znát, že původně vycházely časopisecky - především díky jejich nerozbíhavosti a pointovanosti.
Cyrille Fleischman je bravurní především v dialozích. Hrdinové jeho povídek se dávají do hovoru často a v mnoha případech také zcela mimochodem. Jindy je zas autorovi už realita těsná, a tak postavy začnou hovořit s Victorem Hugem, či za noci v kuchyni diskutovat s kompotem: "Ale jsem jen kompot u Bauchvartů jednou večer, kdy se nic nedaří a kdy se ohlásil věřitel. To je smutné.' Bauchvart nazlobeně kompotu odpověděl: ,Ano, ale ty jsi jen kompot.' ,No a?' odsekl kompot. ,Odkdy nemají kompoty právo snít?'"
Většina povídek má vyznění spíše rozverné - o životě jsou, o život v nich ale přímo nejde. Někdy ovšem Fleischman přece jen překročí rámec korektnosti a laskavosti, a tehdy povídky získávají vedle fabulační a stylistické i další kvalitu.
Povídky Cyrilla Fleischmana jsou tedy řemeslně na vysoké úrovni. Navíc zaznamenávají zánik židovského života, který je ovšem jen zdánlivý. V mnoha prózách se totiž na první pohled zdá, že by ani nemuselo být zdůrazňováno, že jejich hrdinové jsou Židé. Svérázný způsob chování by je však nakonec u většiny čtenářů asi přece jen "prozradil".
Fleischmanovy texty se hodí číst s určitým časovým rozestupem, protože jinak by mohly čtenáři i poněkud splývat. Jak řečeno, jde o povídky magazínového typu, kde v jejich původní oddělenosti takové nebezpečí nehrozilo. Nicméně jsou to povídky natolik vysoké kvality, že svůj původní časopisecký rámec rozhodně přesahují. Jejich knižní vydání a posléze i překlad do češtiny lze proto jen uvítat.
