Irena Sendlerová, zachránkyně 2500 židovských dětí, získala v Polsku titul národní hrdinky
Senát Polské republiky udělil minulý týden titul národní hrdinky sedmadevadesátileté Ireně Sendlerové, která během války zachránila 2500 dětí z varšavského ghetta. Její osud byl po dlouhou dobu téměř zapomenut a zůstával ve stínu diskutabilní postavy Oskara Schindlera, jehož příběh ztvárnil ve slavném filmu Schindlerův seznam Steven Spielberg.
Když se slavný hudebník Wladyslaw Szpilman loučil před definitivním uvězněním ve varšavském ghettu se svou obdivovatelkou, pronesl poněkud smutnou větu. Brzy nashledanou. To je jedna ze slavných scén oskarového filmu Pianista, který natočil Roman Polanski. Další scéna, která se odehrává před branami ghetta, ukazuje plačící holčičku, která nechce od své maminky. Ta ale v předtuše nepříznivé budoucnosti nakonec předá své dítě čekající paní. Nakolik se nechal Roman Polanski v této scéně inspirovat Irenou Sendlerovou není zcela jasné. Alespoň o tom režisér nemluvil. Ostatně i on sám přežil jako židovské dítě zachráněné z krakovského ghetta.
V době zřízení židovské čtvrti ve Varšavě v roce 1940 bylo pečovatelce Ireně Sendlerové třicet let. Už před válkou byla sociální pracovnicí. Protože se i Němci obávali šíření epidemií z prostorů za zdmi, které oddělovaly varšavské ghetto od okolního světa, umožnili na speciální propustky přístup dovnitř sanitárním inspektorům. Tak se tam dostala i paní Sendlerová. Krutý osud tamních dětí, často hlady umírajících, opuštěných na ulicích, ji přiměl ke kontaktům s polským odbojem. Tedy tou jeho částí, která židovským spoluobčanům pomoci chtěla.
V kufru, kanály, nebo vozem s odpadky se jí podařilo postupně z ghetta propašovat dva a půl tisíce židovských dětí. Materiály o zachráněných zapisovala na cáry papíru, které z bezpečnostních důvodů zakopávala na sousedově zahradě pod jabloň. Chtěla rodičům děti vrátit, ale ti většinou zahynuli, a tak se ze zachráněných stali sirotci. V roce 1943 ji zatklo gestapo. Navzdory krutým výslechům neprozradila své spolupracovníky a nakonec se jí za pomoci podplaceného policisty podařilo uprchnout. Podobně jako Nicholas Winton, který před nepříznivou budoucností zachránil téměř 700 židovských dětí z Protektorátu Čechy a Morava, i paní Sendlerová o svých aktivitách později mlčela.
Po válce pracovala jako sociální referentka na varšavské radnici. Po osvobození se na ni v Polsku zapomnělo. Nikoli ale v Izraeli. Už v roce 1965 jí byl udělen titul Spravedlivý mezi národy, a má tak svůj stromek, který je symbolem této pocty, před jeruzalémským památníkem Jad Vašem.
Stařičká paní, která se ze zdravotních důvodů nemohla v polském Senátu osobně zúčastnit udělení titulu národní hrdinky, je také nominována na Nobelovu cenu míru. Její kandidaturu podporuje i polská vláda. Na závěr ještě k ocenění Spravedlivý mezi národy. Z necelých dvaadvaceti tisíc lidí, kterým bylo přiznáno za pomoc Židům toto ocenění, představují Poláci téměř třetinu. To je jednoznačně nejvíc ze všech národů a alespoň částečně to vyvrací stereotypní chápání Poláků jako antisemitů.
