Jak kůrovec zahrádkařil

Zahrádkaření je vášeň. Zahrádkaří mlži i mravenci, ale nejúspěšnějšími zahradníky - ba dokonce houbaři - jsou kůrovci, které známe z populárního televizního seriálu "Zločiny na Šumavě aneb Poslední smrk v Čechách".

Brouk podobný dnešnímu kůrovci žije na zemi skoro sto milionů let, zatímco tvor podobný člověku skoro dvacetkrát kratší dobu. Za tu dobu měl kůrovec dost času si ujasnit, co vlastně od života chce. Brouk je v podstatě chudák - má vnější kostru, která mu neumožňuje příliš vyrůst, a tak se mu ani mozek nemůže moc zvětšovat. Rozvoj individuální inteligence u něj tedy nepřipadá moc v úvahu, ale může - a také to miliony let úspěšně dělá - zvětšovat svoji sociální a kolektivní inteligenci. Asi jako když z hromady jednoduchých čipů uděláte docela složitý počítač. Hmyz (s výjimkou Ferdy Mravence a spol.) nemůže pořádně mluvit, což je sociální handicap, a tak si musí vymyslet nějaký jiný signalizační systém.

Jak takový malý kůrovec zvládne porazit rozsochatý velikán zocelený v šumavských bouřích? Především se domluvil s vřeckovýtrusnými houbami. Na svém rodném stromě si nabere něco houbích výtrusů. S nimi odletí do širého světa hledat si svůj nový strom. Strom si vybere podle vůně, podle toho, jak jej označkovali jiní kůrovci. Milý brouček dobře ví, že kdyby se zakousl do nějakého náhodného smrku, zalije jej okamžitě voňavou pryskyřicí, což je vlastně chemická zbraň proti škůdcům. Mají-li lýkožrouti rozvrátit tuhle smrčí obranu, musí jich být hodně. Aktivně a koordinovaně se musí vrhnout na citlivé lýko a do boje nasadit houby, které dokončí, co brouci začali. Lýkožroutí "Blitzkrieg" může trvat jen několik dní, během kterých brouci razící chodbičky lýkem a roznášející výtrusy dřevokazných hub, přeruší zásobování stromu vodou.

Celou dobu jim při akci pomáhá chemická signalizace. I kdyby brouk hlasitě volal na ostatní lýkožrouty, nebylo by ho moc slyšet. Ale při komunikaci různými vůněmi je možné signál zachytit i na kilometry daleko. Lýkožrout s sebou v trávicím systému vozí celou řadu baktérií, které mu pomáhají trávit. Tyto baktérie zároveň vytvářejí feromony - voňavé látky -, které podle aktuální situace různě mísí, takže lýkožrout podle vůně stromu pozná, nejenom v jakém stádiu je bitva o strom, ale také jak se rozrostly invazní houby. A dokonce i to, jestli si ve stromě nekonkurují různé druhy lýkožroutů. Podle vůně zkrátka pozná, jestli se má připojit, anebo letět dál.

Lýkožrout měl původně dobře rozmyšlenou honbu za kariérou. Evoluce ho poučila, že by neměl být příliš úspěšný, protože pak vyhubí všechny vhodné stromy a s potravou tak připraví o život i sám sebe. Vyhovovaly mu přirozené lesy, kde od smrku ke smrku bylo daleko a hledání vhodného stromu bylo složité a nebezpečné. Dneska zlenivěle přeletí o pět metrů dál, kroutí přitom svoji malou hlavičkou a říká si: "Jéjej, tady těch brouků je jako na Václaváku, tohle nemůže pro nikoho dobře dopadnout. Ale kdo to měl sakra v těch druhorách vědět, že ti zatracení lidoopi jednou z lesa udělají takový čurbes!"