Jak se dělá nosorožec
Rozhovor s Jaroslavem Bažantem, preparátorem Okresního muzea v Mostě a tvůrcem řady trojrozměrných rekonstrukcí pravěkých zvířat.
Můžete prozradit, co vás k paleontologickým rekonstrukcím přivedlo?
Asi jako každého, kdo vyrůstal v Čechách v 70. letech: hlavně knihy Josefa Augusty a Zdeňka Buriana a třeba i Štorchovi Lovci mamutů. To byla od dětství moje nejoblíbenější četba.
Takže jste s modely začal už jako dítě?
Ano. Vždycky říkám, že je dělám odjakživa, protože si vlastně nepamatuji, kdy jsem s nimi začal.
Teď jste preparátorem v muzeu; jako takový do jisté míry vracíte život zvířatům. Fosílie se ovšem tím klasickým způsobem, používaným pro současné exponáty, preparovat nedají. Takže jediná možnost, jak pravěká zvířata oživit, je dělat jejich modely. Proto vás to tak přitahuje?
Fosílie lze také preparovat, ovšem jinak. Ale na tom, co říkáte asi něco bude.
Z pravěkých tvorů se specializujete jen na zvířata z určitého období a nebo jde vaše práce, jak se říká "napříč pravěkem"?
Poslední dobou se specializuji na mladší prvohory, to znamená na karbon a perm. Z tohoto období pochází tady od nás z Čech velice krásné nálezy ryb, obojživelníků, sladkovodních žraloků a samozřejmě mnoho rostlinných zbytků. Mým cílem je udělat pokud možno co nejvíc živočichů, kteří kdy u nás byli objeveni, protože jsou, na rozdíl třeba od těch amerických nebo různých dinosaurů a dalších zvířat u široké veřejnosti prakticky neznámí.
Takových živočichů, známých pouze z území České republiky je hodně?
Poměrně dost. A nejen obratlovců z mladších prvohor. Kdybych někdy v budoucnu chtěl zkusit dělat třeba hlavonožce, trilobity a podobná zvířata ze starších prvohor, tak těch jsou nepřeberné tisíce.
Muzeum ale díky vám získalo i modely mamuta nebo srstnatého nosorožce. Co vás vedlo k tomu, že jste se zpronevěřil tomu období, které děláte nejraději?
K tomu mě přivedla naše geologická expozice. V muzeu máme kosti mamutů, nosorožců, koní, praturů, bizonů a různých dalších velkých čtvrtohorních zvířat, a tak jsme usoudili, že by bylo pěkné postavit k těm kostem i model zvířete. A tak jsem zabrousil i do čtvrtohor, do dob ledových a snažil jsem se ta zvířata dělat ne jako úplně malé modely. Chtěl jsem, aby měly alespoň metr a byly tak zajímavé na pohled.
Mohli bychom teď zabrousit do kuchyně paleontologické rekonstrukce? Jak se vlastně dělá takový model?
Podle toho který. Pokud zůstaneme u těch čtvrtohorních savců - ti jsou dost velcí, potřebují být chlupatí a podobně. Napřed si samozřejmě musím v nějaké vědecké literatuře najít obrázek kostry, pokud možno celé; v nejlepším případě třípohledový. Podle kostry si namaluji skicu v té velikosti, v níž chci vyrobit model a pak si podle skici zhotovím kovovou kostru ze silných drátů a pletiva. Na ní potom nanáším vrstvy kaše ze sádry a pilin nebo hoblin. Jejím postupným modelováním, přidáváním a někdy zase ubíráním materiálu to zvíře vymodeluji. Po vyschnutí ho pokryji srstí. Je to velbloudí srst z plzeňské zoologické zahrady; je vylínaná a dá dost velkou práci ji rozčesat, obarvit a potom v jednotlivých chomáčích umístit na to zvíře. (Podrobný postup dokumentují fotografie, které najdete za článkem. Pozn. F. Velinský.)
U těch čtvrtohorních savců jsou k dispozici kompletní kostry nebo jejich nákresy. Ale jak je to u obojživelníků nebo ryb? Ty se zachovaly jenom jako otisky v hornině.
U těch ryb to není zase až takový problém, protože u prvohorních ryb, které dělám především, se většinou zachovaly celé povrchy těla; to je přesně to, co ke své práci potřebuji. To je pro mě víceméně ideální materiál. Navíc ty modely nedělám přímo podle zkamenělin, ale spolupracuji s dr. Štambergem z královéhradeckého muzea, což je významný specialista na tyto druhy ryb. Posílá mi svoje kresby a já podle nich vyrábím trojrozměrné modely. A co se obojživelníků týče, tak v paleontologické odborné literatuře se dá celkem snadno sehnat dost jejich koster, někdy i s ukázkami tělního pokryvu a podle takových materiálů a údajů jsem potom schopen zvíře rekonstruovat.
Jakou roli při rekonstrukci hraje fantazie?
Při samotné fyzické rekonstrukci těla moc velkou roli hrát nemůže. Musím se držet daných podkladů a jen v uměřené míře své fantazie a analogií se současnými zvířaty. Fantazie naopak někdy hraje až přehnaně velkou roli třeba u zbarvení hotového zvířete.
Podle čeho se rozhodujete jakou bude mít barvu?
No, to je asi v mém případě největší problém. Barvení mi nijak zvlášť nejde a dělám ho nerad. Většinou listuji, třeba v případě nějaké ryby, hrozně dlouho různými knihami s obrázky všech možných ryb. Ne tedy, že bych si vybíral něco konkrétního a kopíroval to. Jde o to, abych měl v hlavě co nejvíc nápadů. A pak mi v ní bleskne a nabarvím rybu podle svého.
Povrch těla obojživelníků a ryb není jen barevný, je také šupinatý. Takové šupiny, to musí být skutečně piplavá práce?
Dělat šupiny je opravdu hrozně piplavá práce. Je jich na té rybě, pokud je to větší exemplář, možná i několik tisíc; u obojživelníků to bude určitě několik set. Šupiny u ryb dělám tak, že je ještě za měkka vymačkávám jednu po druhé do moduritu. U každé ryby se snažím dodržet alespoň počet řad těch šupin. Když udělám jednu řadu, rozděluji ji na jednotlivé šupiny. A to je velice zdlouhavá práce, která trvá týdny. U obojživelníků je to trošinku jednodušší, protože ti mají šupiny ne tak plastické, víceméně jednolité a u všech jsou velice podobné. U ryb jsou mnohem rozmanitější, složitější a hlavně - je jich tam mnohem víc.
Jak dlouho trvá výroba obojživelníka průměrné velikosti?
Čistého času řekněme týden.
Máte nějak sečteno, kolik modelů jste už vytvořil a pamatujete si, který byl první?
Sečteno to nemám. A první jsem vyrobil opravdu v dost ranném dětství, takže si to nepamatuji. Ale už tenkrát jsem velice rád dělal všechny ty ještěrky, obojživelníky a podobně; asi proto, že jsem pořád chodil s otcem někam chytat čolky nebo žáby. Ta čtyřnohá ještěrkovitá zvířátka mi vždycky byla blízká.
Všechny vaše práce jsou tady v muzeu?
Z těch posledních naprostá většina. Ty, které byly na výstavě Pohledy do dávných časů byly mé soukromé, tedy až na nosorožce, a dělám si je jen tak pro potěšení. To, co je v geologické expozici jsou věci, které dělám v práci a jsou tudíž muzejním majetkem.
V geologické expozici je i jedna opravdová zajímavost?
Máte zřejmě na mysli želvu kožnatku, která byla nalezena koncem 19. století v okolí Mostu a pojmenována Trionyx pontanus. To "pontanus" je odvozeno od latinského názvu města Most. Je to pěkný exemplář s kompletním krunýřem, úplně první nález tohoto druhu želvy a tedy holotyp - exemplář, podle kterého věda to zvíře poznala. A tak jsme si s kolegou paleontologem Horníkem říkali, že by bylo pěkné k takovému nálezu udělat i rekonstrukci, aby měl návštěvník představu, jak zvíře vlastně vypadalo. Kožnatky jsou totiž velice neobvyklé želvy. Nemají tvrdý krunýř z desek, ale jen tuhou kůží potažené tělo. Mají dlouhý krk jako nějací druhohorní plesiosauři; vypadají prostě úplně jinak, než ostatní želvy. Takže už tím jsou zajímavé.
V expozici je tedy vaše kožnatka, mamut, snad tam bude někdy i ten srstnatý nosorožec. Je tam jeden hlavonožec, brouci, ale i zvířata zcela současná.
Ano. V jedné vitríně zoologické části expozice jsou moje modely obojživelníků, kteří žijí v severozápadních Čechách. Vypreparovat obojživelníka je totiž dost problém, protože mají jemnou kůži, která se špatně stahuje. Opravdu to nejde nijak zvlášť jednoduše. A tak, když mám aspoň trošku ty schopnosti, jsem je raději všechny vymodeloval.
Co se týče paleontologických rekonstrukcí - máte nějaký sen, který se vám zatím nesplnil?
Samozřejmě bych chtěl, aby nějaké moje rekonstrukce byly někde natrvalo umístěny a tvořily pokud možno i nějaký logický celek. Měl jsem před lety rozjednanou spolupráci s plzeňskou zoologickou zahradou, kde plánovali naučnou stezku pravěkem. Měl jsem tam mít vitrínu, která by byla věnována plzeňskému karbonu. Byly už hotové i skici a rozpisy s přesným umístěním zvířat a třeba i jednotlivých ležících kmenů. Bylo by to vlastně jakési pravěké akvaterárium s jednotlivými zástupci fauny, flóry i nějakého toho neživého okolního prostředí. Něco takového bych si představoval; to by té mé práci dalo úplně jiný, mnohem vyšší smysl. Bylo by to něco konkrétního, uceleného a snad by se to líbilo i lidem.
Takže si myslíte, že trojrozměrné exponáty mají budoucnost i teď, ve věku počítačů a 3D animace?
Já myslím, že hlavně teď. Protože dnes je každý zvyklý takové věci sledovat v televizi, v 3D animacích, na počítačích, v knihách a podobně. Ale trojrozměrná věc je podle mě trojrozměrná věc.
Sbírky mosteckého muzea, v jehož expozicích jsou paleontologické rekonstrukce Jaroslava Bažanta umístěny, rozhodně stojí za shlédnutí. I my se sem ještě někdy v budoucnu vrátíme.
Rozhovor vedl Frederik Velinský
Fotografie autor (10) a Jaroslav Bažant.
Postup práce při výrobě modelu srstnatého nosorožce na fotografiích Jaroslava Bažanta.
Dodatek: Okresní muzeum v Mostě
