Jak se žije živáčkům na Šumavě – 2. část

11. srpen 2011

Kácet napadené stromy nebo nekácet a ponechat les přirozenému vývoji? Nastražovat jedem napuštěné lapáky nebo chemii z národního parku navždy vyloučit? Současné vedení NP Šumava preferuje boj s kůrovcem. Je opravdu nutný? Hovoří zoolog Pavel Šustr ze Správy NP Šumava a entomolog Martin Konvička z přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity.

Vy jste to ošklivé slovo řekl první – kůrovec. Co si o něm na Šumavě myslíte? Je už tématem diskusí v hospodách...
Martin Konvička: Já si o kůrovci na Šumavě v podstatě už nemyslím nic! To, co se medializuje a o čem se hodně mluví, tj. kůrovcová kalamita, to je zcela normální věc ve středoevropských horských lesích. Existují data, sebraná mimochodem zastáncem zasahování, ing. Zatloukalem, který dal dohromady písemné zmínky o kůrovcových kalamitách a ta nejstarší je ze 13. století, z doby Zlaté stezky. Už tehdy tam byl někde mrtvý les, a musel být pořádně velký, že těm kupcům, co tam táhli se solí, to stálo za to zapsat. Je to tedy normální, cyklicky se opakující proces v horských polohách, který je samozřejmě neštěstím v hospodářských lesích v nižších polohách. Jenže právě tento cyklický proces umožňoval na Šumavě přežívat i některým pozůstatkům ledových dob. Kalamita se stala záminkou de facto k likvidaci dobré pověsti národního parku, a to jak na straně odpůrců, tak na straně příznivců zasahování a dle mého soudu se tam napáchaly škody, ze kterých se bude Šumava ještě dlouho vzpamatovávat – nikoliv škody na přírodě nebo na ekonomice, ale právě na té dobré pověsti.

Zeptám se na průchod karavany, při které soumaři táhnou Šumavou nad klidovými zónami právě v době, kdy tetřeví matky vyvádějí kuřátka (událost z 10. června 2011). Jak se na to díváte?
Pavel Šustr: Není to dobrá zpráva, na druhou stranu, jedná-li se o jediný průchod za celý rok, příroda příliš strádat nebude. Problém vidím spíše v tom, že jestli se ta stezka jednou otevře, můžou být další tlaky, které budou chtít tu cestu otvírat znova a znova, až se otevře natrvalo a sní možná i další cesty - pak by to samozřejmě mohlo populaci tetřeva ohrozit.

A nebylo by v létě vhodnější načasování než v červnu?

Pavel Šustr: To určitě ano, nicméně ten termín vychází z nějakých historických příčin, já důvody, proč byl zvolen tento termín pochodu neznám.

Tetřívek obecný

Jak se dívají motýli a jiní malí živočichové na takové průchody?
Martin Konvička: Ty jsou jim samozřejmě úplně jedno.To neznamená, že by byli méně zranitelní, ti malí jsou možná ještě zranitelnější, protože jsou závislejší na stavu biotopu, ale rušení člověkem takový problém nepředstavuje. Větším problémem jsou změny biotopu, ke kterým tam došlo. Ale ne ty, které udělal kůrovec, ten naopak ty biotopy opravil, vylepšil...

Pavel Šustr: ...takže právě tam se tetřevovi právě teď daří. Pak teprve hraje zásadní roli to rušení, pokud by přesáhlo nějakou únosnou mez.

A co rušení harvestory? Domníval jsem se, že do národního parku taková mašina vůbec nepatří? Martin Konvička: To je bez debat zvěrstvo. Bohužel, národní park nemá velké centrální zóny, kam by se taková mašina nedostala a od toho se potom odvíjí všechno ostatní.

Pavel Šustr: V jádrové oblasti nemá jakákoliv těžba smysl a ta prudká změna prostředí, která po těžbě nastane, ta je samozřejmě to nejdramatičtější, co se na Šumavě odehrává. Kdybychom ten biotop nechali pomalu se vyvíjet, třeba i směrem k odumírání, změna bude postupnější a zvířata mají šanci najít si nějaký jiný prostor k svému životu. Ale pokud těžkou technikou zlikvidujeme blokově určité místo, je to velký problém jak pro velká, tak pro malá zvířata.

Devastace šumavské přírody těžkou technikou

Martin Konvička: A ještě bych dodal, kdyby bylo po vůli těch „zasahovačů“, nejde jen o to, že se vykácí les, ale také o to, co se stane pak. A jestli tomu dobře rozumíme, stalo by se to, co je vidět ve všech ostatních lesích v České republice, tj. že by se tam zase vysadil nový les. Sice by měl třeba lepší dřevinné složení apod., ale podstatné je, že by byl opět vysázený, a to v jedné době, byl by vysázen pravděpodobně v nějaké hustém sponu, tak jak jsou naši lesní inženýři zvyklí lesy sázet. A dostali bychom stejnověký, více méně hospodářský les, který by za sto let jednak opět sežral kůrovec, ale co je podstatné, budovali bychom Šumavu jako zelené moře, tak jak jsme ji znali před 15-20 lety. Ale tohle zelené moře bylo právě mnohem méně živé, méně příznivé pro ohrožené organismy než to, co tam vzniká teď. Občas média vytýkají ochranářům, že tam chtějí experimentovat a zničili kvůli tomu Šumavu. Samozřejmě, že tam výzkum probíhá, ale to, zda necháme vývoj přirozeně na přírodě, nebo zda dáme prostor lesním inženýrům, to není vědecky zajímavá otázka, to je nuda. Necháme-li prostor přírodě, zlepší se podmínky pro řadu organismů, od atraktivních až po všelijaké breberky, které žijí v mrtvém dřevě. Budeme-li tam hospodařit lesnicky, dostaneme staleté fádní lesy, které zase za sto let budeme muset obhospodařovat lesnicky. Mnohé z nás výzkumníků až to nebaví, je to otrava a zcela předvídatelná záležitost.

Jak žije los na Šumavě, že může být tak skrytý? Hovoříme o tom, že se Šumava čím dál víc zpřístupňuje...
Pavel Šustr: On si pro život vybral část Šumavy, která je relativně málo turisticky zajímavá, takže ho rozhodně nenajdeme v těch vyhlášených lokalitách jako je Modrava, Kvilda apod. Žije v jihočeské části Šumavy mezi Lipnem a rakouskou hranicí, tam turistů ani stálých obyvatel mnoho není. Navíc tam má velmi příhodné biotopy, kterými jsou podmáčené louky, opuštěné vesnice, které zarůstají měkkými dřevinami, jako jsou vrbičky, a ty mu louží jako hlavní zdroj potravy.

Stopa losa evropského

Vám se ukázal?
Pavel Šustr: Viděl jsem ho, ale je to opravdu vzácné. Ale není vzácné vidět jeho stopy, známky po okusu, trus, to chodím kontrolovat pravidelně. Podařilo se nám ho i nafotit ve fotopasti, takže máme důkazy, že tam opravdu žije - ale setkat se s ním tváří v tvář není vůbec jednoduché.

Stejným skrytým způsobem žije rovněž rys, ale trochu jinak, on se umí skrýt i podél cest. Měl ale hodně nepřátel, zejména mezi myslivci v podhůří Šumavy. Jaký je stav teď?
Pavel Šustr: Populace rysa ostrovida na Šumavě je více méně stabilní nebo možná lehce klesající. Jádrem populace jsou národní parky, jak Šumava tak Bavorský les, kde se mu daří, samozřejmě využívá i širší okolí Šumavy. Tam už občas na nějaké problémy s lokální mysliveckou komunitou rys naráží. V poslední době se náš tým snaží populaci monitorovat pomocí satelitních obojků a fotopastí, takže v současnosti máme velmi dobrý přehled o tom, jak jeho populace funguje, kolik má jedinců atd.

Takový soustavný průzkum probíhá i u malých živočichů?
Martin Konvička: Nějaké projekty jsou, například sledujeme už čtvrtým rokem populace horských okáčů, kteří obývají v České republice Šumavu, Jeseníky a Krkonoše. Zajímá nás, jak reagují na změny stanoviště a na změny klimatu, to je dnes hodně diskutovaná záležitost. Pracuje tam řada dalších týmů a skupin. Více výsledků je z Bavorského lesa. Byla porovnávána biodiverzita v mrtvém a živém lese, na pasekách apod., a zcela jasně se ukazuje, že pro drobné živočichy je kůrovec vlastně tvůrcem stanovišť.

Rys ostrovid v Národním parku Bavorský les (snímek uživatele Aconcagua)

Pavel Šustr: Ve vysázeném lese, jak už bylo řečeno, vznikne monotónní zelená plachta. Pokud necháme biotop vyvíjet přirozeně, necháme tam působit právě třeba býložravce, tak ti v místech, která jsou dobře dostupná, sežerou listnaté stromy, zbude tam skupinka jehličnatých stromů nebo holina, naopak v místech, kde leží skupiny dřeva, tam mají listnaté stromy možnost odrůstat. Vytvoří se tam unikátní věc, totiž mozaika, která podporuje velkou míru biodiverzity. To je to nejcennější na přirozeném vývoji Šumavy.

Martin Konvička: Je to vlastně vidět už dnes, ale park to neumí prodat. V tom parku se za posledních 15-17 let vystřídala koncepce – ochranářskou koncepci neustále napadala koncepce, která nemá s národním parkem nic společného a kterou dneska zastupuje současné vedení. Bohužel media i návštěvníci slyší jen o tom mrtvém lese, o strašlivém neštěstí. Kdyby měl park po celá ta léta ochranářské vedení a opravdu se o to snažil, už dávno ty věci mohl zpropagovat a lidem začít prodávat. Lidé by se mohli dívat na postupně rozvíjející přírodu, na to, co by se ve středoevropských lesích dělo bez intenzivního hospodaření. Pro velká zvířata typu jelena i malá zvířata typu motýla či půdního roztoče je takové prostředí nesrovnatelně pestřejší. To, že jsme už dvacet let mohli něco popularizovat a ukazovat středoevropsky unikátní věc, a místo toho otravuje sebe, návštěvníky a politiky touhle válkou, to je ještě horší než kácení či zavádění stezek.

Šumava

Pavel Šustr: Tady je hrozně vážný ten moment, že pokud nějaké lokality zničíme definitivně, třeba výstavbou, nelze to v krátké době vrátit zpátky. Pokud se stane „pouze“ to, že nějaké lokality budou vykácené, i když je to problém, s tím si příroda v nějakém dalším cyklu, zhruba za sto let, poradí – přijde zase kůrovec, bude možno chybu, kterou jsme udělali, napravit. Zastavíme-li to ale lyžařskými areály, bazény, množstvím hotelů, v tom případě je návrat přírody zpátky mnohem těžší. Současné chyby se tedy potáhnou daleko do budoucnosti.

autor: Čestmír Klos
Spustit audio