Jan Němec: Metafyzická sbíhavost
Nechci tu mluvit o nedávném sporu výtvarnice Toy Box a spisovatelky Aleny Mornštajnové. Ten se týká románu Les v domě a toho, že druhá jmenovaná mělo údajně využít osobního příběhu první. Jednak o tom už bylo řečeno ažaž, jednak je to nedokazatelná záležitost.
Ta kauza mi však připomněla, že před dvěma lety se v literárním světě řešila podobná záležitost, jen v daleko menším měřítku, neboť šlo o poezii.
Čtěte také
Jednalo se o básně opavského básníka Ondřeje Hložka ze sbírky Mirčevovy oči z roku 2021, které se údajně podezřele podobaly básním daleko známějšího ostravského básníka Petra Hrušky ze sbírky Auta vjíždějí do lodí z roku 2007. Mluvilo se o inspiraci, která možná přechází v plagiát, a zřejmě vás nepřekvapí, že bylo obtížné udělat jednoznačný závěr.
Stala se však jiná, tentokrát skutečně překvapivá věc: Ondřej Hložek vydal o rok později sbírku Slezský nonstop, do níž – a teď se podržte – zařadil básně, které se opět podobaly básním Petra Hrušky, tentokrát ze sbírky Darmata. Podobnosti se týkaly motivů, situací, struktury básně, a pokud si člověk konkrétní texty položil pěkně vedle sebe, skutečně působily zarážejícím, nenáhodným způsobem.
Čtěte také
V roce 2021, tedy v rámci prvního kola tohoto případu, Hložek deníku Ostravan řekl: „Nikdy jsem nic neopsal, pokud jsem parafrázoval či citoval, tak vždy s uvedeným odkazem na konkrétní osobu… V co však věřím, je metafyzická sbíhavost.“
Metafyzická sbíhavost, ten termín se v úzké skupině těch, kdo sledují současnou českou poezii, stal populární. Nevím, zda uspokojivě vysvětluje podobnosti mezi Hložkovými a Hruškovými básněmi, ale něco na něm je. Zejména mladým básníkům se stává, že jejich poetika je spojována s čítankovými bardy, obvykle v tom smyslu, že debutanti přicházejí s něčím, co už tu bylo a co je tedy odvozené.
Stalo se to kdysi i mně, recenzent však tehdy přecenil mou čtenářskou zkušenost a přiřkl mi inspiraci autorem, kterého jsem nikdy nečetl. Když jsem tehdy přemýšlel, jak je to možné, uvědomil jsem si, že snadno.
Čtěte také
Přece jen žijeme v jednom a tom stejném světě a patříme ke stejnému druhu, takže podobnosti mezi dvěma poetikami nemusejí nutně znamenat, že se jedna hlásí k druhé: nejspíš zkrátka obě podobným způsobem reagují na svět tam venku. Koneckonců, věřím, že naši oblíbení autoři jsou jimi často právě proto, že v nich jako čtenáři nacházíme něco ze sebe a z toho, jak vnímáme svět. Můžeme tomu skutečně říkat metafyzická sbíhavost.
Co však dává smysl na obecné rovině, to působí jinak, když před sebou máte dva konkrétní texty. Přesně to jsem letos udělal se svými studenty na Janáčkově akademii múzických umění. Vytiskl jsem jim Hložkovy a Hruškovy básně, na rozdíl od této úvahy jsem jim však předem neprozradil, o co jde. Někteří se domnívali, že to jsou dva překlady nějakého cizojazyčného originálu, jiní to považovali za tribute jednoho básníku druhému. Nejvíc mě však pobavilo toto: když jsem se zeptal, která varianta „překladu“ jim přijde lepší, polovina z nich dala přednost Hložkovi. Nikdy jsem nenašel odvahu to Petru Hruškovi říct.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
