Jan Němec: Věci na polici a věci v krabici
Na světě existují dva druhy věcí. Jedny vystavujeme na policích a v prosklených vitrínách, ty druhé uchováváme v krabicích pod postelí nebo na půdě. Těmi prvními se obvykle prezentujeme, ty druhé o nás často říkají víc. Pamatuju si, jak jsem kdysi přijel ke svým prarodičům ve chvíli, kdy se oni zrovna vypravovali někam jinam. Zůstal jsem v jejich bytě sám.
Napadlo mě, že se podívám na staré fotografie. Věděl jsem, že ta krabice je někde v sekretáři, ale omylem jsem sáhl po jiné. Byla plná starých dopisů, které si babička s dědou posílali v době, kdy se seznamovali. Neodolal jsem a rozvázal růžovou stuhu, která dopisy svazovala. Toho večera jsem ty dva poznal jako svoje vrstevníky. Bylo jim tolik jako mně, akorát o půlstoletí dřív.
Čtěte také
Některé krabice obsahují to, co nechceme zapomenout, jiné to, na co nechceme vzpomínat. Půdy a sklepy jsou vhodnými úložišti obojího. Ale někdy mezi údolím paměti a zapomnění vede úzký, strmý hřeben, ze kterého se dá snadno spadnout na obě strany. Co s věcmi po mrtvých? Chceme je uchovat, nebo se od nich naopak chceme osvobodit? Police, krabice nebo přímo popelnice? Podobá-li se police vědomí a krabice paměti, do popelnice můžeme leccos z minulosti vytěsnit. Jenom se pak nesmíme divit, až ji jednoho dne najdeme stát na koberci uprostřed obýváku.
Jednou jsem za babičkou přišel na návštěvu, to už žila v domě s pečovatelskou službou. Posadili jsme se na dvůr, kam svítilo slunce. Bylo jaro, z okolních domů oprýskávala omítka a na záhonech podél zdi to bzučelo. Babička začala vzpomínat na dědu, jak se poznali, a mně prolétlo hlavou, jestli bych se neměl přiznat, že jsem ty jejich dopisy kdysi četl. „Pořád jsme si tehdy psali,“ řekla, jako by mi četla myšlenky. „Ale než jsem se sem stěhovala, všechny ty dopisy jsem na dvoře spálila. Byly jen pro nás.“
Čtěte také
Také já už mám doma své krabice. Nejsou ve sklepě ani na půdě, jsou prostě zastrčené v policovém dílu IKEA. Nepřehrabuji se v nich často, ale nedávno na to došlo. Takže jsem viděl třeba i ty fotky, na kterých jsem s babičkou a dědou. A také někým, o kom nevím, kdo je. Ze všech věcí, které se v krabicích obvykle vyskytují, jsou to právě fotografie, které ve mně vyvolávají největší chvění. Ne kvůli nějakým tajemstvím, která by na nich bylo třeba rozluštit. Tajemstvím jsou totiž fotografie samotné. Lidé obvykle mají pocit, že na fotografiích je minulost, na kterou se dívají v přítomnosti. Mně se zdá, že je na nich přítomnost, na kterou hledím odněkud z budoucnosti. Člověk se na sebe dívá a ví, co ho čeká. V mnoha případech dokonce ví, kdo kdy umře. Nikoli umřel.
Věci na polici a věci v krabici, znovu je ohmatávám. Těmi prvními se prezentujeme, ty druhé o nás hovoří. Vědomí a podvědomí, jeviště a zákulisí. Lidé, kteří se spolu seznamují, by si nejdřív mohli předat svoje krabice. „Tak jsem se tím vším prohrabal…“ začínala by pak konverzace u sklenice vína, „a teda řeknu ti…“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
