Jaroslav Veis: Poslední slovo
Někdy se vzepře autorskému záměru i tak nesložitá věc, jako je ranní zamyšlení a tohle je zrovna ten případ. Původně jsem totiž hodlal napsat něco jen a jen o emailu, na který se každé všední ráno docela těším. Jmenuje se Final Word a posílá mi ho, jako asi i řadě z vás, americký novinář Erik Best, který žije už pěkně dlouho v Praze. Ostatně, mnozí taky znáte jeho přízvukem odlišnou, avšak přesnou češtinu z České televize nebo z Českého rozhlasu, kam ho čas od času zvou, aby okomentoval nějaké dění u nás.
Děním u nás se totiž Erik Best zabývá především. Vydává pro své abonenty v angličtině každo-všedno-denní zpravodajský a analytický bulletin Fleet Sheet a Final Word je takový bonus pro nás, co si Fleet Sheet nepředplácíme, ale Bestovy chytré poznámky, glosy a analýzy nás nejen těší, ale především zajímají a obohacují.
A nejen to. Final Word čili po našem Poslední slovo je navíc každodenní konfrontací s po napěněném povrchu klouzajícím, až k připitomělosti samolibým světem valné většiny českých médií. Připomíná, jak by noviny mohly vypadat. Nic víc, ale i to je hodně.
Je mrzuté, že značná část českých médií, včetně těch, jež se označují za seriózní, se vydala zrovna směrem k plytkosti, a že Erik Best, ač není žádná hvězda světové žurnalistiky, jíž se z nějakých specifických důvodů zalíbilo zabývat se Prahou, tu tolik vyčnívá. Stačí mu být dobrý novinář, analytik a komentátor, který zodpovědně dělá své řemeslo a výsledkem je radost ho číst.
Je jistou nadějí, že ho nepochybně čtou jeho čeští kolegové a někdy, když Final Word přijde s novým postřehem, se dočkáme mírně modifikované verze téhož i v češtině. I když i angličtina Final Wordu má svou přidanou hodnotu. Jedním kliknutím na červený terčík vedle textu se vám otevře slovníček pojmů a vazeb, s nimiž se v jazykových učebnicích běžně nesetkáte a které se hodí znát.
Pro tohle všechno jsem chtěl původně Erika Besta chválit a u toho zůstat, než se mi, jak jsem říkal na začátku, mé ranní zamyšlení poněkud vzepřelo. Stalo se tak ve chvíli, kdy mi došlo, že bývaly časy, kdy i původní česky psané Poslední slovo bylo odvážnou a významnou výzvou konformitě ostatních českých médií a že je to zrovna v těchto dnech dvacet let, kdy se objevilo poprvé.
Jmenovalo se Kdo a proč, napsal ho Ludvík Vaculík a vyšlo tenkrát v xeroxovaném měsíčníku psaném na stroji, který se jmenoval Lidové noviny. Jak mi řekl jeden ze dvou tehdejších redaktorů samizdatových Lidovek Rudolf Zeman, nápad tisknout Poslední slovo měl šéfredaktor Jiří Ruml.
Chtěl mít prostor, v němž redakce, která měla možná víc práce s utajováním toho, co dělá před estébáky než vlastní přípravou čísla, zachytí poslední dění. Příležitost kopnout bolševika do kotníku za to, co udělal včera, ne před měsícem, dalo by se říct. Fungovalo to skvěle.
Samizdatové Lidovky tenkrát samozřejmě byly mnohem víc než jen konfrontací s mizérií tehdejších novin. Byly prvním krůčkem na cestě nejen k obnově svobodných médií, ale především významným krokem k obnově svobody jako takové.
Jediná rubrika, která z nich přetrvala do dnešních dob, aniž byla jedinkrát přerušena, je právě Poslední slovo. Proč zrovna ono přežilo, nevím. Možná, aby nám jako malý pomníček z písmen alespoň v podobě titulku připomínalo, že přítomnost bylo třeba v minulosti vybojovat.
Nebo, pokud to někomu zní příliš pateticky, pak třeba i proto, aby taky česky alespoň šeptlo, jak podstatná je pro každou společnost žurnalistika, jejímž cílem je víc než co nejvyšší počet prodaných výtisků. A ne aby to musel dělat jen na internetu a anglicky Erik Best.
Autor je publicista a poradce místopředsedy Senátu