Jeruzalémská bible III

„Na počátku bylo Slovo/ a to Slovo bylo u Boha/ a to Slovo bylo Bůh./ Bylo na počátku u Boha./ Vše bylo skrze ně a bez něho nebylo nic./ Co bylo v něm, byl život/ a ten život byl světlem lidí/ a světlo svítí ve tmě/ a tma se ho nezmocnila.“ (Evangelium podle svatého Jana, Prolog, 1,1-5, „Jeruzalémská bible“)

„Biblický překlad představuje mimořádně významný fenomén v kulturním a duchovním životě českého národa…“ Těmito slovy začíná svoji studii o českých novozákonních překladech Josef Bartoň („Moderní český novozákonní překlad“, Česká biblická společnost, Praha 2009). Slova nezpochybnitelná, ale zároveň trochu vágní. Jakým zásadním způsobem zasáhla právě tvorba překladu v národním jazyce, „zčeštění“, do běhu zdejších dějin a konkrétních životů?

Že právě překlady Písma svatého ovlivnily vývoj spisovného českého jazyka a ustálení podoby jazyka psaného, a že právě ze sporů o český jazyk „používaný v biblických překladech vznikly i první české gramatiky“, to je věc dostatečně známá z učebnic literárních dějin. Například „Přehledné dějiny literatury české“ (Jan V. Novák a Arne Novák, Olomouc 1913) k tématu nejstarších převodů říkají toto:

„Předpokládá se zajisté, že již sv. Cyrill a Methoděj něco z písem sv. přeložili (aspoň evangelia s epištolami při bohoslužbě potřebnými), ale po tom překladě nezachovaly se žádné stopy. … Zpívati a odříkávati dovolovalo se toliko žalmy. Proto naskytuje se i u nás brzo žaltář glossovaný, a zároveň patří překlad jeho k nejstarším částem písma českého. … Všecka biblická práce překladatelská, jíž se účastnila řada mužů, vzdělání značně rozdílného, dokonána byla na sklonu stol. XIV. Pro všecky účastníky ovšem základem byl text latinský sv. Jeronyma (Vulgata).“

Tedy i „na počátku“ tuzemského jazyka (a také literatury, protože i prvotní básnické i prozaické pokusy v sobě nesly výraznou biblickou inspiraci) leží biblický text. Ostatně i formální výlučnost lze najít u dávného českého překladu Bible. Vedle francouzštiny a němčiny je to právě čeština, v níž bylo toto dílo tištěno před rokem 1501.  Na druhé straně, ilustrací místních konfesních sporů jsou překlady Bible kralické – prvního českého překladu pořízeného členy Jednoty bratrské z původních jazyků. Její opětovné edice se odkazují na podobu textu třetího vydání z roku 1613. „Konkurenčním“ počinem je katolický „barokní“ překlad pořízený členy řádu jezuitů, opět z latinské Vulgáty. Byla vydána v roce 1677 a do tradice vstoupila jako Svatováclavská bible.  

Svatováclavská Bible, Nowý Zákon. 1. vydání. 1677

Slovník cizích slov napovídá, že „fenomén“ je „vynikající, neobyčejný jev, úkaz“. Z výše uvedené drobné historické exkurze je zřejmé, že stejně jako „vše je v Bibli“, z níž lze čerpat poučení, nápaditost, tvůrčí jiskření, moudrost i třeba provokativní náhled, také Bible je „u všeho“, jako kniha vzbuzující rozkoly a nepřátelství, ale snad ještě více nastolující soulad a smíření. Důkaz tohoto je více než snadný – stačí opět zalistovat překladem Jeruzalémské bible a číst:

„Duchovní dary jsou bezpochyby rozmanité, ale je týž Duch; rozmanité služby, ale je týž Pán; rozmanité činnosti, ale je týž Bůh, který vše ve všech působí. Projev Ducha je každému dáván vzhledem ke společnému dobru“ (1 Kor. 12,4-7).