Joe Armon-Jones: Klávesový základ londýnské scény

Joseph Armon-Jones se narodil 2. února 1993 v Oxfordshire do velmi hudební rodiny. Svou druhou rodinu poznal v londýnské vzdělávací organizaci pro teenagery, především etnických menšin, jménem Tomorrow’s Warriors. Mezi jeho spolužáky patřili třeba bubeník Moses Boyd, saxofonistka Nubya Garcia nebo saxofonista a producent Shabaka Hutchings.

Zde také Armon-Jones v roce 2012 poznal ostatní členy Ezra Collective. „Řekl bych, že Tomorrow’s Warriors jsou jeden z hlavních důvodů, proč se věnuju muzice. Poznal jsem tam obrovské množství lidí a získal kvanta užitečných rad,“ vzpomíná Joe na léta pod vedením uznávaného britského jazzového baskytaristy Garyho Crosbyho.

Přirozená výpomoc

V roce 2017, v době mezi prvními EP Ezra Collective, vychází Joeovi debutové EP Idiom, které připravil s producentem Maxwellem Owinem. Vypomohli mu na něm Oscar Jerome, Jake Long a Nubya Garcia. Té oplatil službu mimo jiné na jejím oceňovaném debutu Nubya’s 5ive. „Já si myslím, že nám vztahy fungují, díky vzájemné lásce a úctě. Každý si přeje, aby se tomu druhému dobře dařilo. Žádné souboje eg. Vznikne tak atmosféra spolupráce, kde se můžeme doplňovat, poradit si a inspirovat se navzájem,“ říká Joe.

Svou další desku pojmenovanou Starting Today připravil Joe Armon-Jones velice rychle po svém debutu a s výpomoci kamarádů. Jenže, vydání se trochu posunulo. „Napsal jsem ho za týden a za dva další dny natočil. Jenže mix mi trval asi rok. To je finální rovinka, kterou prostě nezvládám. Jakmile se vše blíží ke konci, jdu za zvukovým inženýrem, který mi pomůže s mixem. Vím, že to zní trochu divně, ale je fajn dát celému procesu rok, aby si vše sedlo,“ říká Joe, pro kterého bylo zlepšení se v mixování hlavní úkol, jak se umělecky posunout během pandemie.

Naučit se spolu mluvit

Vedle zdokonalování v mixu se v roce 2022 zaměřil i na vydání nového sólového EP A Way Back a novinky s Ezra Collective, pojmenovanou Where I'm Meant To Be. „Hudba budoucnosti nebo pokračování tradice? Místo je tu zde pro obojí. Potřebujete Wyntona, stejně tak Glaspera. Miluju oba. Studuju tradici a tvořím inovaci. Nikdy ze mě nebude Max Roach, ale on taky nikdy nebude mnou,“ říká bubeník Femi a dodává:

„Jako lidé jsme se hodně zlepšili v komunikaci. To si myslím, že se na hudbě projevilo. Nahrávání tak bylo společným procesem. Když jsme dělali předchozí desku You Can’t Steal My Joy, nepamatuju si, že bychom opravdu do hloubky řešili aranže a jednotlivé detaily. Ten proces byl náročný. Dopadlo to tak, že jsme na desku použili věci, se kterými byla spokojena jen polovina členů. Jednoduše jsme se o těch věcech nedokázali bavit.“

Kromě toho kapela nachází i pozitiva na náročných posledních několika letech: „Když jsme přišli do studia, byli jsme asi v nejlepší pozici, v jaké jsme kdy byli. Během pandemie jsme měli dostatek času čučet do zrcadla a uvědomit si všechny ty fleky na ksichtě i na osobnosti. Myslím si, že jsme si více vědomi svých vad a to nám dalo perspektivu. Ta člověku umožňuje střízlivější debatu,“ vzpomíná TJ Koleoso a dodává:

„V roce 2019 jsme toho měli tolik, že nebyl čas zpracovat, co jsme všechno zažili. Lockdown vlastně přišel v tu nejlepší možnou chvíli. Byl konečně čas si trochu odpočinout. Pomohlo nám to si uvědomit, jak moc jsme vděční, že můžeme hrát hudbu mezi přáteli.“