Josef Mlejnek: Obama rovnýma nohama

Tak básnil národní umělec Vítězslav Nezval v Rudém právu na podzim 1953, když nezapomenutelná soudružka Marta Gottwaldová následovala svého nezapomenutelného chotě do věčných lovišť. Respektive ho tam možná předešla, neboť "Kléma" v roli prvního dělnického mumifikovaného faraona ještě skoro deset let strašil v mauzoleu na Vítkově - až na jaře 1962 padlo na ÚV KSČ rozhodnutí o zpopelnění jeho ostatků.

Nechci se trefovat do Michelle Obamové - je nepochybně velmi pohledná a sympatická, takže není žádného důvodu, proč by ji měl její manžel schovávat. Prostě dělá svou práci a vlastně jí nelze nic vytknout.

Což už nelze konstatovat ani o jejím choti, ani o zdejším mediálním povyku okolo Velké Návštěvy. Co se vlastně stalo? Obama přiletěl, ubytoval se, krátce si potřásl rukama se zdejší politickou reprezentací a v Pakulu sdělil shromážděným vůdcům evropských zemí, že by Evropa a Amerika měly držet pohromadě.

Poté společně poobědvali a byl konec. Před tím však proběhl vrchol Obamovy vizity, a sice projev k lidu shromážděnému na Hradčanském náměstí, v němž měl nejmocnější muž planety představit svou novou iniciativu směřující k vytvoření světa bez jaderných zbraní. Čili zapět zpěv míru.

Začátek, v němž Obama zmínil Pražské jaro, sametovou revoluci, Čechy v Chicagu a T. G. Masaryka, média označila za velmi emotivní a charismatický. Pokud měla pravdu, tak je emotivní a charismatický každý turistický bedekr, z nějž úvodní část prezidentova projevu jakoby přímo vypadla.

Následovala část ústřední, představení očekávané iniciativy s velkým I. Kdo však čekal něco opravdu podstatného, ostrouhal. Barack Obama vykreslil jaderné zbraně jako cosi velmi špatného a svět bez nich jako cosi dobrého a krásného. Dosažení ideálu - světa bez atomových bomb - je sice vzdálené a těžko naplnitelné, ale když si vyhrneme rukávy a dáme se do toho, třeba se to podaří. "Yes, we can," sdělil nám opět Obama.

Když něco podobného napíše ve slohovém cvičení žáček třetí třídy, paní učitelka ho pohladí po vláskách a řekne: "Pěkné, Pepíčku, moc pěkné." V páté třídě už ale dodá: "Dobrá, ale zkus se více zamyslet právě nad tím, jak něčeho takového skutečně dosáhnout."

Křivdili bychom žáčku Barackovi, kdybychom tvrdili, že to v Praze na Hradčanech nezkusil. Zkusil, avšak daleko se nedostal, neboť spolupráce s Rusy a možné odložení projektu protiraketové obrany, pokud se ukáže, že Írán opravdu, ale opravdu chce sekat dobrotu, nás k bezpečnému světu bez jaderných zbraní asi moc nepřiblíží.

Publikum jásalo, mně však spíše běhal mráz po zádech. Barack Obama se totiž v Praze projevil hlavně jako rétor, jenž dovede evokovat ducha šedesátých let, vyvolat naděje a očekávání a vypouštět z úst krásná slova, to vše ale bez smysluplného obsahu.

Je kouzelníkem neboli iluzionistou, jenž vytahuje z klobouku přesně ty králíky, které lidé chtějí, aby vytahoval. Je ovšem otázka, jestli takoví lidé nemohou za jistých nepříznivých okolností napáchat větší škody, než severokorejský jaderný program...

Autor je politolog