Julian Lage se na novém albu toulá mezi sestavami a styly

V počátcích svojí nahrávací kariéry Lage rád pracoval s rozšířeným muzikantským obsazením a pestrým zvukem. Zval do studia hráče na cello, dechové nástroje, klávesy, drnkací nástroje. Později na deskách zaznamenal hraní v kytarovém duu, sólový recitál, a pro něj asi nejtypičtější práci (protože převládající pódiovou) v power triu, případně v triu s hostem či hosty.

Na albu Speak To Me si Julian Lage bere tak trochu ode všeho. Střídá sestavy. S chutí redukuje aranžmá na ta nejprůzračnější, pro sólovou akustickou kytaru. Aby v dalších kusech naopak nechal zahustit zvuk syntezátorovými plochami nebo dal příležitost saxofonu. Po léta výborně sehrané trio s Jorgem Roederem a Davem Kingem přitom funguje jako pojítko.

Beze změny zůstává také „lahodně tradicionalistické“ vedení kytarového tónu. A zdánlivá jednoduchost výhradně autorských skladeb. Jsou přehledné, výpravné a melodicky chytlavé, víceméně ctí písňovou formu.

„Vždy mě zajímala hudba, která má narativní kvality,“ potvrzuje vypravěč Lage svůj důraz na přístupnost a srozumitelnost kompozic.

Stejně pestře zachází Lage s žánry. V úvodní, skutečně hymnické miniatuře Hymnal, bez bicích, s dominantní akustickou kytarou, podporovanou kontrabasem a nenápadným syntezátorem v pozadí, se mísí vlivy gospelu i dávných folkových balad. Northern Shuffle je možná poněkud banální boogie, ale šlape výtečně. K závěru desky ho vyvažuje bluesrocková hříčka nazvaná „76“.

Mezitím dojde na dojemnou triovou baladu Serenade. Nebo na klasicizující etudu pro akustickou kytaru Myself Around You. South Mountain evokuje jazzový ohlas lidovky. Pozitivní titulní kus Speak To Me inspiroval hybný surf rock.Tiburon má nejblíže ke straight-ahead jazzu. Nechybí další zpěvný „folk song“ As It Were…

Nápady se přitom k Lageovi prý jen hrnuly: „Napsal jsem desku v podstatě nečekaně během evropského turné. Psal jsem prakticky neustále, aniž bych měl předem v úmyslu komponovat. Jen jsem zapisoval muziku během čekání na letadlo, na hotelích…“

Důležitý producent

Na vyznění alba měl slyšitelně velkou zásluhu také nečekaný producent. Písničkář Joe Henry, spojovaný spíše s žánry jako folk, folk-rock, alternativní rock nebo americana, byť na jeho vlastních deskách ho často doprovázeli jazzoví hráči (jako sidemeni mu posloužili i Ornette Coleman, Brian Blade nebo Brad Mehldau).

Samotný Joe Henry se žádosti o produkci Lageova alba podivoval: „Jak máme točit desku s Julianem, který je improvizátor, což je jeho zásadní dar, a přitom se soustředit na písně, ve kterých vše slouží písňové formě?“

Jenže právě spojení písničkáře a jazzmana zafungovalo skvěle a pomohlo kytaristovi dosáhnout oněch „narativních kvalit“, tedy až „folkařského“ vyprávění příběhů. A přitom beze slov, zcela instrumentální muzikou.

Lage dal k dobru i postřeh, jak toho Henry dosáhl: „Je neuvěřitelně diskrétní, moc toho neřekne, přitom celou situaci řídí. Vytváří prostor, aby se ‚něco stalo‘. Což někdy znamenalo svést muzikanty z cesty, respektive chránit melodii, aby se jí někdo do cesty nepostavil. Vypadalo to, jako kdyby kolem projektu rozprostřel ochranné silové pole.“ Asi proto zůstává kytara často obnažená, aby motiv nezanikal v aranžmá.

Důležitou roli v celkovém soundu, ač se vlastně neprojevuje nijak nápadně a neaspiruje na dalšího sólistu, hrál také klávesista Patrick Warren. Což není v jazzových kruzích obvyklý hráč. Proslul spíše prací na scénické hudbě k filmům jako Magnolia nebo Padesát odstínů šedi, doprovázel Boba Dylana, Bruce Springsteena či Roda Stewarta. Právě jeho klávesové zdobení rozšiřuje Lageův sound pro změnu směrem k rocku, nebo k dojmu „soundtracku“ k neexistujícímu filmu.

Ani jazzové piano ovšem na albu nechybí. O to se postarala kanadská, v NYC působící virtuózka Kris Davis. Jako saxofonistu dohodil producent svého talentovaného syna Levona Henryho. Ani tahle „protekce“ však nebyla na škodu. Levon hraje zajímavě a neoposlouchaně.

Lage se novým albem dokázal opět vyhnout sebeopakování a posunout trochu jinam.