Julius Randýsek – Ručit až na samou mez smrti

Otec Julia Randýska během první světové války po 24 hodinách na frontě přeběhl do Itálie, kde navázal styk s Československou národní radou a T. G. Masarykem. J. Randýsek se držel v otcových šlépějích.

Od roku 1928 pracoval v bratislavském rozhlase. Již v roce 1933 byl přizván ke spolupráci s československou armádou a se státní bezpečnostní službou na Slovensku. Podílel se tak např. na odhalení německého agenta a sám působil jako zpravodaj a organizátor protiletecké spojovací služby.

Můj kontakt s vojenskými úřady a se státní bezpečnostní službou (Dr. Šimek) byl stále užší. Byl jsem zasvěcován do důvěrných, tajných a přísně tajných opatření a bylo mi uloženo, abych se věnoval bedlivému studiu politických poměrů a politických počinů oposičních (l´udáckých) politiků, jež zvláště od června 1938 směrovaly k rozbití republiky. Byl jsem pro tuto činnost volen proto, poněvadž jsem ovládal perfektně Slovenčinu a to bylo Slovákům sympatické. A tak jsem se dovídal skutečností pro republiku velmi významné.

V březnu 1939 se z bezpečnostních důvodů přesunul do Prahy. I nadále byl ve spojení s bratislavskými kolegy. Když jel v létě do Bratislavy řešit svůj majetek, byl přepaden čtyřmi ozbrojenými muži a následně vězněn. Z ničeho však nebyl usvědčen. Od roku 1941 pomáhal rozšiřovat ilegální letáky, ukryl vysílací elektronky a vytvořil tajnou buňku v pražském rozhlase. O rok později byl osloven, zdali by byl ochoten spolupracovat s Národním revolučním výborem (NRV). Jeho zásady byly tvrdé a nekompromisní:

Za každou osobu ručí dvě osoby a každá osoba má možnost připoutat ke spolupráci – s předběžným schválením – další dvě osoby, zcela spolehlivé, za které ovšem musí převzít plné ručení. Ručení sahá až na mez smrti. V případě jakéhokoliv porušení kázně v rámci podzemní práce čeká spolupracovníka NRV smrt, kterou provinilec musí přijat z rukou svých spolupracovníků.

V rámci práce pro NRV měl např. zjišťovat osobní a technické poměry na jednotlivých vysílacích stanicích, rozšifrovával letáky a časopisy, řešil otázku rezervních vysílacích stanic. Otázka revoluce v hlavní budově rozhlasu se otevřela již v roce 1942. Svým spolehlivým kolegům a přátelům radil, jak poslouchat na krátkých vlnách, a o odposlouchaných zprávách ze zahraničí. Okruh posluchačů krátkých vln se stále zvyšoval. V roce 1945 navázali s NRV kontakt s pány Dismanem a Soukupem i techniky.

Ministerstvo dopravy bylo požádáno, aby se záměrně zpožďovaly rozhlasové poplatky. Někteří čeští pracovníci pak s Němci úspěšně jednali o vyplacení dvouměsíční výplaty předem. Někteří Randýskovi spolupracovníci si pak pořídili učebnice azbuky. Spolehliví zaměstnanci byli podchyceni a byl navázán úzký kontakt s Národní radou.

V sobotu 5. května se v šest ráno J. Randýsek sešel s dalšími členy NRV a některými zaměstnanci rozhlasu (Dismanem, Remešem, Morávkem, Heinzem a dalšími).

Po dobu bojů o budovu jsem byl v budově spolu s jinými kolegy. Hledali jsme s kol. Tůmou možnost uplatnění v budově anebo – poněvadž podle příkazů NRV bylo naší hlavní povinností postarati se o zajištění reservních vysilacích stanic – možnost okamžitého styku se složkami mimo budovu. Při pokusu o vstup do chodby u velkého studia bylo po mě střeleno.

Další dny řešil zajištění provozu náhradních vysílačů. Proud pro jejich napájení v případě výpadku elektrárny byl již předem vyjednán. Během povstání zprostředkovával informace mezi rozhlasem, svými kolegy z NRV, Národní radou, policejním ředitelstvím, revíry atd. Telefonicky podával informace o pohybu tanků, situacích ve městě i zahraničních zprávách. „Ve dne v noci byl jsem ve stálém kontaktu s kolegou Soukupem, kterému jsem podával zprávy, které se u mě soustřeďovaly jednak z nejbližšího okolí (boje u Žižkovského nákladového nádraží), jednak telefonicky od známých a kolegů. Hlásil jsem mu situační zprávy o pohybech tanků, o přípravách mimo rozhlas, o situaci ve Vysočanech (pancéřový vlak), o situaci v Chodově, o tom, co hlásí zahraniční rozhlas, jak se vyvíjí situace v jednotlivých pražských čtvrtích atd.“

V jednom momentu zprostředkovával spojení mezi Národní radou a Dr. Morávkem v otázce kapitulace Česka na návrh Karla Hermanna Franka. Dr. Morávek žádal, aby se k ní Národní rada vyjádřila. „Vrchní velitelství tvrdilo, že plně ovládá situaci v celé pražské oblasti a že žádá, aby Němci kapitulovali. Dr. Kotrlý se velmi ostře postavil proti návrhům kapitulace ze strany Národní rady a to hlavně z toho důvodu, poněvadž Němci nedodržovali ani ty nejprimitivnější zásady vedení boje (…) zvláště ostře pranýřoval zvěrstva, která Němci páchali.“ Výsledkem jednání bylo jednoznačné odmítnutí kapitulace ze strany Čechů a požadavek na kapitulaci Němců.

Věk v květnu 1945: 41 let
Povolání: šéf finančního odboru v Čs. rozhlase
Bydliště: Valašské Meziříčí

Pátek 4. května 1945