Kapitulace Německa a konec druhé světové války v Evropě

V prvních květnových dnech roku 1945 se německá fronta hroutila na několika místech najednou. V severozápadním Německu se vzdala všechna vojska bojující s britskými vojáky. Stejně tak na italské frontě střety zcela ustaly. Část západních německých armád bojujících s Američany raději přebíhala do zajetí. Pouze na východní frontě se ještě tvrdě válčilo. Německé jednotky se zde nechtěly za žádnou cenu vzdát. Padnout do zajetí Sovětů bylo pro ně horší než pokračovat v boji.

Pokusy o smír

Němečtí generálové se pokoušeli vyjednávat se západními spojenci o separátním míru. Doufali, že by mírem na západní frontě uvolnili své jednotky pro další boj s Rudou armádou a mohli by zachránit alespoň část svého území před obsazením Sověty. Odmítali tak podepsat bezpodmínečnou kapitulaci. Ta by totiž znamenala kapitulovat na všech frontách. Vrchní velitel německých vojsk admirál Dönitz proto vyjednával především se západními spojenci a snažil se je přesvědčit, že je i pro ně výhodné, aby Sověti postoupili do Evropy co nejméně. Američané a Britové takové dohody odmítli a vyžadovali pouze bezpodmínečný konec všech bojů na všech frontách.

Dönitz za americkými a britskými zástupci sídlícími ve francouzské Remeši vyslal admirála Friedeburga. Ten měl za úkol vytěžit ze spojenců co nejvíce. Nejprve je měl přesvědčit o společném postupu proti Rusům. A pokud by odmítli, měl se snažit získat před samotným podpisem kapitulace co nejvíce času, aby se němečtí vojáci stihli dostat do amerického nebo britského zajetí. První kolo jednání samozřejmě selhalo, Američané ani Britové nehodlali porušit dohody z Jalty. Se zdržovací taktikou byl už Friedeburg o něco úspěšnější...

Vrchní velitel německých vojsk admirál Karl Dönitz

Hra o čas

Svolil nejdříve k podpisu bezpodmínečné kapitulace v takovém znění, jaké spojenci vyžadovali. K samotnému podpisu ale nedošlo, protože se Friedeburg začal vymlouvat, že dokument takového významu nemá oprávnění podepsat. Američané ho proto spojili přímo s admirálem Dönitzem, na kterém vyžádali, aby za Friedeburga poslal někoho kompetentnějšího. Dönitz souhlasil a vyslal generála Jodla, vrchního velitele wehrmachtu. Stále se ovšem hrálo o čas. Jodl do Remeše dorazil 6. května večer, několik dní po zahájení prvních jednání. Souhlasil nejprve s bezpodmínečnou a úplnou kapitulací všech vojsk, trval ale na dvoudenním odkladu platnosti takové dohody. Argumentoval „bolševickou hrozbou“ pro Evropu a nechtěl ze svých pozic ustoupit.

Po hodinové diskusi spojenci rozhovory ukončili a generál Eisenhower Němcům pohrozil, že uzavře všechny demarkační linie a nepřijme do zajetí už ani jediného německého vojáka. To zapůsobilo. Jodl souhlasil s podmínkami spojenců. Nastalo už jen malé zdržení. Stejně jako Friedeburg totiž Jodl tvrdil, že nemá dostatečné kompetence. Spojenci opět zavolali Dönitze a ten již neměl jinou možnost než Jodlovi udělit přímé oprávnění k podpisu. Z praktických důvodů spojenci souhlasili s kratším odkladem platnosti kapitulace, aby německé velení mohlo informovat všechny své jednotky.

Dva konce jedné války

Za vítězné mocnosti měli dokument podepsat generál Walter Bedell Smith, sovětský generál Ivan A. Susloparov a francouzský generál Francois Sevez. Susloparov měl obavu, zda může sjednaný text podepsat bez souhlasu Stalina. Znění dojednaného textu proto okamžitě poslal do Moskvy telegramem ke schválení. Plynuly hodiny, odpověď ale nepřicházela. Susloparov tak nakonec dohodu podepsal bez svolení. Bezpodmínečná kapitulace všech německých vojsk byla tedy podepsána až 7. května ve 2 hodiny a 41 minut ráno. V platnost měla vstoupit 8. května minutu před půlnocí. Po podpisu se ovšem vyskytl problém. Z Moskvy přišla opožděná odpověď na Susloparovu žádost. Stalin vzkazoval: nic nepodepisovat!

Stalinovi se nelíbilo, že podpisového aktu se v Remeši neúčastnil žádný vyšší vojenský velitel nebo státní představitel. Podle pozdějšího svědectví sovětských důstojníků se vyjádřil: „Kdo je k čertu Susloparov? Bude přísně potrestán, že se opovážil podepsat takový dokument bez svolení sovětské vlády.“ Zároveň tvrdil, že podpisem v Remeši se kapitulace Německa jeví jako vítězství Američanů. Požadoval proto novou kapitulaci, a to sice v Berlíně, v místě svého velkého vítězství. Dal rozkaz maršálu Žukovovi, aby v Berlíně našel a připravil vhodné místo k podpisu nové kapitulace. 8. května se tak konal druhý podpis, na který se již sjelo nejvyšší sovětské velení. K podpisu této kapitulace došlo až 9. května 43 minut po půlnoci. Dodnes se přitom v některých ruských učebnicích Susloparov nepřesně uvádí pouze jako svědek podpisu první kapitulace, a první podpis se tedy chápe jako kapitulace pouze do rukou západních spojenců.

Podpisový ceremoniál kapitulace Německa 8. 5. 1945 v Berlíně: zleva - Hans-Jürgen Stumpff, Wilhelm Keitel a Hans-Georg von Friedeburg

8. května už ale většina obyvatel Evropy slavila konec války. Winston Churchill pronesl svůj projev k britskému národu právě v tento den ještě před podpisem druhého dokumentu, stejně tak ostatní státníci na Západě. Pouze na území pod Sovětským svazem nastal oficiální konec bojů až 9. května. Z tohoto důvodu měla druhá světová válka v Evropě dva různé konce. Ty zároveň předznamenávaly budoucí dělení Evropy mezi Východ a Západ. 8. květen byl uznávaný především západními spojenci a dodnes je slavený jako státní svátek ve většině evropských zemí. Podpis druhé kapitulace 9. května byl jako konec války a „Den vítězství“ uznávaný především Sovětským svazem.

Akt bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa - dokument s textem podepsaným 7. 5. 1945 v Remeši
Úterý 8. května 1945