Karel Hvížďala: Nedožité sedmasedmdesátiny Karla Kryla
„24. února 1994 má Karel Kryl vystoupení v karlovarském hotelu Thermal. Následujícího rána natáčí své verše pro pořad Českého rozhlasu, který připravuje Miloš Čermák k blížícím se Krylovým padesátinám. Pak odjíždí do severních Čech na svůj úplně poslední koncert. Koná se téhož dne od 19. hodin v Kulturním domě Zahradní v Chomutově.
Po vystoupení absolvuje své poslední interview, v němž mimo jiné komentuje vymahatelnost práva v naší zemi. Na adresu České republiky z jeho úst několikrát zazní nelichotivý termín gangsterský stát.“
Čtěte také
To je ukázka z právě vyšlého čtvrtého doplněného vydání asi nejobsáhlejší publikace o Karlu Krylovi od Vojtěcha Klimta, kterou vydal Galén, nese název Akorát, že mi zabili tátu s podtitulem Příběh Karla Kryla. Kniha vychází k jeho nedožitým 77. narozeninám, které by oslavil 12. dubna a obsahuje kromě zmíněného příběhu bibliografii, diskografii, soupis společných projektů, videokazet a DVD. Bohužel Karel Kryl se nedožil ani svých padesátin, zemřel 3. března v Mnichově.
A protože o jeho smrti koluje řada pověstí, připomenu, jak poslední dny a hodiny Krylova života popisuje Vojtěch Klimt. Karel Kryl v posledních měsících trpěl silnými otoky nohou a stěžoval si na bolesti ramene. Před každým vystoupením si musel dlouho rozcvičovat ruku. Na to si mi stěžoval před Vánocemi, kdy jsme se setkali v Passau. Tehdy již bydlel v nedalekém Waldkirchenu, kousek od našich hranic, kam se zvláště v posledních měsících rád vracel, protože tam měl klid.
Čtěte také
2. března 1994 jeli s manželkou navštívit její rodiče. Večer se mu ale na ulici udělalo špatně, manželka zavolala pohotovost, která je odvezla domů, kde ho postihl těžký infarkt. Měl velké bolesti a než upadl do bezvědomí, mluvil prý německy o tom, že umírá. Byl převezen do nemocnice Rechts der Isar v Mnichově, kde ho operovali. Ze srdce mu odstranili krevní sraženinu, ale jeho mozek byl během kolapsu dlouho bez kyslíku, proto 3. března ráno zemřel.
Když jsem se to dozvěděl z rozhlasu, nechtěl jsem tomu věřit a teprve postupně mně docházelo, že to bude asi pravda. Viděl jsem jeho nešťastný pohled, který na mě vrhal v Passově, a v hlavě mi bzučely jeho srdceryvné stížnosti skoro na vše, s čím se v Česku setkával. Nemohl se vůbec smířit s tím, co tu viděl a slyšel. Byl to najednou úplně jiný Kryl, než jakého jsem znal od roku 1969 a úplně jiný, než ten, který z našeho domku v Bonnu 30. listopadu 1989 odjížděl do Prahy, kam se dostal v tyto osudové dny díky tomu, že mu v Československu zemřela matka radostí, že se zhroutil režim. A kvůli tomu byl i u nás doma: musel si požádat o vízum, což bylo komplikované, protože byl emigrant a odmítal německé občanství. Na vízum musel počkat do dalšího dne.
Čtěte také
Jeho slova týkající se Československa, která na mě vyhrkl poté, co se ujal kuchyně, aby nám s ženou uvařil k večeři králíka na česneku, jsem si zapsal. „Mám z toho, co se tam děje, respekt, obavu, trému, ale čistý svědomí!“ A před odbavením na letišti, kdy měl slavnostní náladu, mi řekl: „Už jsem měl strach, že můj život bude moc jednotvárný. Bál jsem se, že už znám průběh svých dní až do penze... Že umřu, aniž uvidím svý publikum... Že vrahům už nikdo neřekne, že jsou vrazi... Že budou moci vrazi stále odhalovat pamětní desky svým obětem, jako nedávno Jiří Taufer Konstantinu Bieblovi... Měl jsem strach, že každé ráno vstanu, pojedu do rádia, odsedím si čas na poradě, zrediguji své příspěvky, sednu si do kantýny, natočím své pořady a tak pořád dokola.“
Jenže tento jeho strach už tehdy nebyl ten jediný, který měl: Hlavně se totiž bál o budoucnost Československa a na něj také předčasně zemřel. Byl vnímavější na hrůzy než na úspěchy v Německu i v Československu.
Připomínám nedožité 77. narozeniny Karla Kryla i dnes proto, abychom si my, Češi, uvědomili míru účasti jak na tzv. budování socialismu, tak později na kapitalismu a odporu k nepravostem v těchto dobách. Je to totiž důvod k tomu, aby se každý z nás pokusil rozpoznat, jak se v nitru a navenek choval, a hledal si tím možnosti svého znovuzrození, které jsou vlastní pouze jemu. Karl Jaspers by řekl: Jen tehdy se člověk stane existencí, což je jeho lidským úkolem. I tak je možné číst odkaz Karla Kryla.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
