Karel Hvížďala: Petr Oslzlý, motor Brna

17. září 2021

Kdyby v Brně nežil Petr Oslzlý, který se sice narodil v Konicích u Prostějova, ale od střední školy již žil v Brně, kulturní život tohoto moravského města by určitě vypadal jinak. Od roku 1968 tam posléze vystudoval divadelní vědu a dějiny umění a stal se z něj nejprve v disentu a později již i oficiálně divadelní dramaturg, scénárista, herec, pedagog a v posledních letech rektor Janáčkovy akademie múzických umění.

Ale ještě dříve než začal studovat divadelní vědu, byl jedním z hlavních protagonistů experimentálního divadla Quidam, kde v inscenaci Archimimus si zahrál hlavní roli. S tímto představením zazářili na festivalu v Záhřebu a o něco později měli ještě větší úspěch i v Londýně v pověstném Arts Laboratory.

Čtěte také

Od roku 1972 byl dramaturgem, ale i stavěčem kulis Divadla Husa na Provázku, v němž působil později jako umělecký šéf. Tehdy se zrodila představa Divadla v pohybu, v němž chtěli své kreace dostat do ulic Brna. Povolení k inscenaci na ulicích se jim nepodařilo sehnat, ale díky Moravskému muzeu získali možnost vystupovat v zahradě Dietrichsteinského paláce.

V Praze se objevili až v roce 1975 v Baráčnické rychtě, kde je viděl Pierre-Jean Valentin a pozval je na Mondial du Teatre v Nancy, a tím bylo nastartováno i jejich mezinárodní uznání. Krátce na to byli pozváni do Polska, pak do Milána, Stockholmu, Dánska. atd. V druhé polovině 80. let spolu s Jiřím Müllerem a Miroslavem Pospíšilem organizoval Oslzlý tajné bytové semináře Podzemní univerzity, kde přednášeli význační profesoři ze západních zemí.

Čtěte také

V roce 1989 se Oslzlý stal jedním z organizátorů listopadové stávky divadel a zakládajícím členem Občanského fóra. V letech 1990 –1992 působil jako poradce a asistent prezidenta Václava Havla pro kulturní otázky a ředitel Kulturní sekce jeho kanceláře. Od roku 1993 byl ředitelem Centra experimentálního divadla, pod které vedle Divadla Husa na Provázku spadá i HaDivadlo a Divadlo U stolu. A tak by se dalo pokračovat.

Samozřejmě, že Oslzlého kariéra nebyl tak přímá, jak popisuji, z funkce uměleckého šéfa Divadla na Provázku byl několikrát sesazen, protože třikrát. Naposled v roce 1980, odmítl vstoupit do KSČ a na jeho místo byl dosazen herec, který těsně po okupaci zakládal v Brně Leninský svaz mladých. Ale před tím, tedy ještě v roce 1979, byl Oslzlý s Bolkem Polívkou a Dášou Bláhovou v Paříži, kde zkoušeli v Theatre de L'Est francouzskou verzi klauniády Pezza versus Čorba.

Čtěte také

Tamní úspěch měl za následek, že v následujícím roce, tedy v době kdy byl z funkce šéfa sesazen, objeli půl světa: byli v Petěrburgu, v Amsterodamu, v Hamburku, v Janově, Avignonu, v Chorvatsku v Dubrovníku a rok ukončili v Paříži. A důvod, proč jim komunistické úřady účast na zahraničních vystoupeních nezakazovaly, byl jednoduchý: divadlo přiváželo do republiky valuty, které komunisté potřebovali.

A aby toho nebylo málo: Petr Oslzlý se spolu s Jiřím Müllerem, bývalým studentským vůdcem z roku 1968 a redaktorem studentského časopisu Buchar, rozhodli v roce 1986 provozovat domácí „undergroundové“ kino, kde by mohli promítat zakázané filmy. Z Británie dostali valuty, v Tuzexu, což byl obchod, kde se dalo zboží kupovat za valuty či umělé peněžní poukázky tzv. bony, zakoupili barevný televizor a přehrávač.

Čtěte také

A v témže roce spolu s dalším kamarádem Rosťou Pospíšilem založili i „undergroundovou“ galerii v obchodě s drogistickým zbožím. A protože tam byl prostor velmi malý, promítali kromě několika málo vystavených děl třicetiminutové portréty vystavovaných umělců. Jako první tam vystavoval Rosťa Pospíšil, posléze Jan Steklík, Joska Skalník atd. Častým hostem tam býval i básník Jan Skácel.

Píši ale tak souhrnně o Petru Oslzlém hlavně proto, že v knize Olgy Jeřábkové Vzpomínky Petra Oslzlého, kterou připravila na základě jeho vyprávění pro pořad Osudy Českého rozhlasu Vltava, nenajdeme žádný nářek, stížnosti, svalování viny na jiné: po každém příkoří, které Oslzlý zažil, následuje silná vůle a úsilí k hledání dalších možností, jak každý zákaz obejít či se mu vyhnout a nepřímo i vysmát. Základní otázku si v takové situaci položil již v roce 1946 Karl Jaspers, když řekl, že vždy je důležité u toho, kdo kritizuje, jestli mluví o vině zevnitř nebo zvenčí. Tedy jako ten, kdo si tím ujasňuje vlastní já, nebo jen jako žalobce, jako osoba cizí, která pouze útočí. Petr Oslzlý vždy zůstal uvnitř, právo na odsudky sice měl, ale nikdy je nezneužil, a proto taky nezahořkl a je věrohodný! Kniha by mohla mít podtitul: Návod jak přežít vládnoucí nenormalitu.

Spustit audio