Kdo a odkud vysílal?

Otázka zdaleka není tak jednoduchá, jak na první pohled vypadá. To, kdo a odkud odevšad vysílal v Českém rozhlase ve dnech Květnového povstání patřilo posléze mezi velmi manipulované informace, a tak dnes se už na tuto otázku nedá se stoprocentní jistotou odpovědět. A to i přes obrovskou snahu Vladimíra Ježka, který ve své knize „Voláme všechny“ zmapoval květnové vysílání den po dni, hodinu po hodině.

O těch, kteří zahájili revoluční vysílání 5. května, ale pochyby nejsou. Paradoxně možná i proto, že v následujících letech museli všichni rozhlas opustit. Revoluční závodní rada, vedená Miloslavem Dismanem, prověřovala činnost Josefa Junka, Stanislava Kozáka, Otto Kukrála, Adolfa Máchy, Ivana Miroslava Malíka, Zdeňka Mančala, Jaromíra Matouška, Jaromíra Šimandla a Ladislava Štorkána. Ti už v červnu vydali prohlášení, že se „dobrovolně“ vzdali vystupování na mikrofon. To je ale nezachránilo a ještě před „Vítězným únorem“ museli odejít oba hlasatelé revolučního vysílání Mančal a Kozák, do pár let po únoru i další jako Mácha, Matoušek, Malík, Kukrál a Štorkán.

Na dlouhá léta se tak jediným „schváleným“ účastníkem květnového revolučního vysílání Stal Miloslav Disman, který napsal i většinu publikací na toto téma. Ale i jeho texty procházely „úpravou“, aby se v nich náhodou neobjevilo něco nepatřičného. Oč méně se připomínali skuteční aktéři tehdejších událostí, o to víc se objevovaly příběhy až neskutečné, které ve dnech výročí zaplňovaly stránky novin.

Hlasatel Zdeněk Mančal

Jedním z nich je i příběh sovětské hlasatelky z památných květnových dnů Pražského povstání v roce 1945, která z pražského rozhlasu volala o pomoc Sovětskou armádu. Hrdinka měla všechno, co měla mít. Byla partyzánkou, utekla z transportu smrti z Osvětimi a ukrývala se v české rodině. Po devatenácti letech k nám zavítala se skupinou Společnosti sovětsko-československého přátelství. U článku o ní je v rozhlasové dokumentaci připojena douška: Je však zajímavé, že tuto „hlasatelku“ nezná ani Z. Mančal, který se aktivně účastnil v rozhlase pražského květnového povstání, ani V. Ježek, který pro svoji studii o podílu rozhlasu na Pražském povstání probral všechen vysílaný materiál.

Ale nebyli to jen hlasatelé, kdo v ty dny promlouval do mikrofonu. Hovořili technici, zejména tehdy, když bylo vysílání přeneseno z hlavní rozhlasové budovy do improvizovaného studia u vysílačky ve Strašnicích, vysílající na vlně 415,5 m. Odtud se začalo vysílat zanedlouho po vybombardování vinohradské budovy 6. května večer, kdy tam Jaroslav Nosek přinesl moderní mikrofon. Skupina rozhlasových techniků po úmorné celonoční práci připravila nové vysílací studio v Husově sboru na Vinohradech a 7. května v 16:35 hodin Husův sbor přebírá modulaci ze strašnického studia a zahajuje vysílání. Provizorní studio ve Strašnicích zůstalo i nadále v pohotovosti jako záložní. Z Husova sboru působili hlasatelé Mančal, Kozák, Disman, Egem, dr. Štorkán, Junek a Malík a dobrovolní cizojazyční hlasatelé, ruský Makarov a angličtí Šalanský a Rozsypal.

Budovy strašnické vysílačky

Cizojazyčnými hlasateli byli povětšinou dobrovolníci z řad obyvatel z okolí. Prvním „ruským hlasatelem“ byl stavební inženýr Anatolij Volfson, který žil v Praze už léta. Ve vysílání vydržel až do zásahu rozhlasové budovy leteckou pumou 6. května v podvečer. Tehdy byl zraněn a po přenesení vysílání do Husova sboru se už z éteru neozval.

Na jiném místě, při popisu bojů o rozhlas, jsou zmíněni také dva britští vojáci, seržant Thomas Vokes a vojín William Greig, kteří utekli z německého zajateckého tábora. Poté, co pomohli našim bojovníkům obelstít Němce, kteří je pokládali za anglické parašutisty vysazené jako předvoj útočících spojeneckých jednotek, se prý zapojili i do revolučního vysílání ve své mateřštině.

Bývalý policejní praporčík Karel Melichar, který z dalšími českými policisty obsadil strašnickou vysílačku, vzpomínal, jak jim místní lidé poradili, kde bydlí lidé mluvící anglicky a rusky. Tak objevili Josefa Kroftu, který žil dvacet let v Americe, a Theofana Makarova, s nímž se dohodli, že bude volání o pomoc hlásit v ruštině. Theofan Makarov pak vysílal i z Husova sboru na Vinohradech.

Husův sbor na Vinohradech

Pátého května se ve tři čtvrtě na deset večer ozval Vysílač svobody na vlně 455 m, který připravili technici firmy Mikrofona ve Strašnicích. Tento vysílač tlumočil výzvy a provolání České národní rady a Ústřední rady odborů. Svoji činnost ukončil v neděli 6. května.

I když první výzvy Českého rozhlasu přenášely všechny vysílače, záhy si jejich německé osazenstvo povšimlo "podivného programu" z Prahy a vysílače Liblice, Mělník a Poděbrady odpojilo. U vysílače v Liblicích zřídili Němci studio, které od ranních hodin 6. května vysílalo na vlně 472 metrů svůj program téměř až do půlnoci 7. května, kdy Němci vysílač opustili. Ráno 8. května se Liblice přidaly k revolučnímu vysílání. Po osvobození se zjistilo, že nacisté vysílali i z dobře vybaveného studia v Černínském paláci. Dokonce prý tam měli i desky s českou hudbou.