Když hlavou znělo blues
"Můžete tomu blues říkat jak se vám jen zachce / Ale blues není nic jinýho než sakra nemocný srdce. Osamělost a melancholie, existenciální smutek a tíha života, to je to, o čem hovoří blues. Hudba možná kompozičně jednoduchá, ale hluboká emocemi, vytrysklá ze stmívání, letních podvečerů a opravdovosti, která do hlasů i na pražce kytarových strun klade přímo tlukoucí srdce.
To nejopravdovější blues chce po svých posluchačích, aby se postavili tváří v tvář svým radostem, strastem, touhám a především své smrtelnosti. Jestli má tato hudba nějaké svoje Téma, pak je to pomíjivost. Robert Palmer (1945-1997) celý život psal o hudbě, přednášel o ní na univerzitách, založil a pořádal bluesový festival v Memphisu. Patřil jistě k těm povolaným, kteří mohli o historii hudebního směru, zvaného blues, napsat přínosný a kvalitní text. Jeho překlad zařadilo nakladatelství Dokořán do své podařené edice Aliter. Odpovědět na otázku, odkud přišlo blues, není tak těžké. Patřilo k světskému proudu vokálního (a později i instrumentálního) lidového projevu severoamerických černochů, importovaných z různých afrických území do Ameriky, především pro práci na plantážích.
Druhým, neméně výrazným proudem, který byl rodným bratrem světské hudby bluesové, byly náboženské spirituály a gospely. Bluesová hudba především zaujala jako specifický hudební typ od druhé poloviny devatenáctého století v oblasti delty řeky Mississippi. Zde se počíná i Palmerovo líčení, rozvětvené do několika proudů. Základní směřování autorova textu je vedeno úsilím o postižení širokého historického kontextu. Zároveň ale popisuje konkrétní sociální a ekonomickou situaci amerického Jihu, především od první poloviny dvacátého století, podmínky, v nichž černošští obyvatelé žili, zaměstnávali se, migrovali a usilovali o uchování vlastní svérázné kultury, která již sice nebyla těsně svázána s dávnou domovinou, ale ani nebyla plně asimilována.
Vymezený prostor autor zabydlil osudy konkrétních osobností. (Defilé významných jmen začíná jménem Muddyho Waterse, jehož blues nazvané Rolling Stones Blues dalo inspiraci skupině Rolling Stones.) Texty bluesových písní čerpají z každodenního života. Jejich základními a klíčovými slovy jsou láska, nenávist, radost, zoufalství, trable, neklid. Zároveň jde o hudbu naplněnou fatalismem: "Nevim, co bude, a nevim, co bylo / Panebože, vypadá to, že každá moje chvilka je tou poslední." Pozemská cesta bluesové hudby se vyvíjela v souputnictví a vzájemném vlivu s hudbou jazzovou (výrazně např. v klasickém období tzv. neworleanského jazzu).
Mimo zástupů interpretů, kteří se k inspiraci blues a bluesovými zpěváky hrdě hlásí (např. Bob Dylan), se blues stalo podnětem pro rock'n'roll, soul, ale též folk a country.
Kniha Opravdové blues je náročným a hutným textem, spolu s doprovodnou diskografií a seznamem literatury poslouží spíše znalcům nebo těm, které zajímají podrobnější peripetie života bluesových interpretů. Pro ostatní milovníky tohoto zvláštního, krásného a jímavého projevu zůstane k poslechu i pro potěchu hudba.
Robert Palmer, Opravdové blues, Argo a Dokořán, Praha 2006, překlad: Eva Holická, str. 296.
