Když mě odmítli v aeroklubu, fakt to bolelo, vzpomíná akrobatický pilot Rudzinskyj

Letos je to 10 let, co firmu prodal. Jak sám říká: „Vzdal jsem se zlaté klece a hodně se mi ulevilo.“ Létá na leteckých dnech se svým akrobatickým dvouplošníkem, kterému říká Elenka, a hlavně s legendární akrobatickou skupinou Flying Bulls Aerobatics Team.

Vy jste někde říkal, že létání bylo váš splněný klukovský sen. Byl jste velký divoch, když vám bylo 15 let, na to, aby vás Svazarm zkrotil?

Nevím, jestli divoch. Já jsem se do Svazarmu hlásil v 17, předtím jsem jezdil závodně na koních parkury, jenže mě do aeroklubu nevzali, prostě mi napsali, že nejsem vhodný kandidát, nijak to nezdůvodnili. Bylo to pro mě ohromné zklamání, protože jsem vevnitř cítil, že jsem se pro létání narodil, že to je jeden z důvodů, proč jsem na světě. Tehdy nebylo na koho se obrátit. Sice mi napsali, že mě nevzali do Podhořan, ale že můžu zkusit jiný aeroklub, třeba Chrudim, ale já jsem byl tak zraněný, že jsem to radši nezkusil. Bál jsem se, že budu odmítnutý znovu. Fakt to bolelo.

Jsem Honza Rudzinskyj a chci u vás létat, zavolal jsem do Flying Bulls.

Flying Bulls Aerobatics Team je legendární skupina. Měla jsem možnost natočit o ní krátký dokument, tehdy jsme dokument s režisérem Karlem Jonákem pojmenovali Jeden za všechny, všichni za jednoho. To platí ve skupině stále?

To platí pořád, jinak to tam nejde, protože důvěra je úplný základ pro skupinové létání a pro skupinovou akrobacii obzvlášť. Pod to bych se podepsal.

Letec Jan Rudzinskyj s ultralightovou replikou letounu Nieuport 11 na letišti v Chrudimi|foto:Josef Vostárek, ČTK

Kdy jste dostal nabídku, abyste se stal součástí tohoto týmu?

Já jsem ji nedostal, já jsem si o ni řekl. Bylo to tak, že jak jsem měl agenturu a dělal jsem tehdy soukromý letecký den, byla tam možnost, aby vystoupili Flying Bulls. Já jsem se s nimi dal do řeči a něco ve mně si najednou uvědomilo, že jsou to normální lidi, kteří něco umějí skvěle, nejsou to „polobohové“. Tím, že jsou normální, tak jsem si řekl, že bych se to taky někdy mohl naučit. Pak jsem se začal tou myšlenkou zabývat a pak jsem s drzostí sobě vlastní zavolal Martinu Nepovímovi a řekl jsem mu: „Jsem Honza Rudzinskyj a chci u vás létat.“ On říká: „To je dobrý. Co umíš?“ Já jsem říkal: „Ještě nic, já jenom chci, abyste o mně věděli.“ Psal se rok nějakých 2002. První let s Flying Bulls jsem měl v roce 2006, byl to tréninkový let.

Vy jste se srazil při leteckém dnu s jiným pilotem a neřiditelné letadlo v u chvíli dopadlo na zem. Vy jste zkušenosti a to, jak se to tenkrát seběhlo, sepsal do knihy Na křídlech racků s podtitulem Jak jsem létal a padal. Proč jste se v knize rozhodl pro více rovin?

Protože můj život má více rovin, nejsem jenom pilot. Zajímá mě ta vnitřní stránka života ve smyslu jak žít lepší život, kvalitnější. Ta kniha nemůže popisovat jenom tu fyzickou nehodu, že do mě narazilo jiné letadlo, protože to mělo spoustu konsekvencí, předcházelo tomu to, že jsem neposlechl intuici. Potom mi tyto věci pomohly se uzdravit. Nemůžu psát čistě jenom o létání, musím psát o celém tom přístupu k životu.

Alena Zárybnická natáčí Zálety s akrobatickým pilotem Janem Rudzinským|foto:Honza Ptáček, Český rozhlas

Poslední otázka je od umělé inteligence: Letectví je stále rychle se rozvíjející odvětví. Jaké jsou podle vás budoucí trendy letectví?

Samozřejmě ať se nám to libí, nebo ne, tak elektrifikace do letectví taky přijde. Já kdybych se měl zamyslet třeba nad něčím, co by bylo příštích 300 let, tak by mě zajímalo létání bez letadel. Myslím si, že možné to teoreticky je. To by mě zajímalo, jaké by to bylo letět a nepožívat k tomu stroj.

Jak se z playboye stal mnich? Proč s klienty motivačních seminářů jezdí do Himalájí? A jak se učí s Flying Bulls nové akrobatické prvky? Poslechněte si celý pořad.