Články22. října  2016 v 09:25  

Na umění můžete v ateliéru Jana Brabence i sedět

Ateliér Jana Brabence - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Ateliér Jana BrabenceFoto: Zdeňka Kuchyňová

Žije ve věži na Uhelném trhu v Praze. Jeho obrazy z kůže jsou na stěnách, i židlích. Výtvarník Jan Brabenec tu má už 20 let ateliér. Jeho domovem je však od 80. let Vídeň, o které napsal knížku „Vídeň je Vídeň, ale bez Čechů by to nebylo vono“. A protože se v životě dějí náhody, při natáčení o historii pražských hospůdek seděl před jednou z nich Jan Brabenec, a po chvíli jsme se vydali do jeho ateliéru s točitými schody.

„K ateliéru jsem se dostal náhodou. V tu dobu jsem žil ve Vídni, kde mám galerii. Jeden kamarád se mě ptal, jestli bych o to stál. Já jsem řekl: ani náhodou. Nechci žádný ateliér v Praze, chci mít klid, pracovat v Rakousku. Dlouho do mě hučel a nabízel, že mě tam odveze. Pak mě sem skutečně přivezl. To byla zvláštní místnost. Přede mnou tu byl Oto Janeček. Jak dělal ty barevné obrazy, tak jedna stěna byla modrá, druhá oranžová, třetí žlutá a čtvrtá zelená. Okna byla vymlácená, bylo to v hrozném stavu. Pak jsem si všimnul úžasného točitého schodiště, které jsem si vždycky přál mít. A řekl jsem si: s tím se dá něco udělat. Můžu z toho mít úžasný prostor. V Rakousku jsem vydělal nějaké peníze, tak jsem řekl, že to beru“. 

Jak se vám tu tvoří? 

„Je to tady lepší než ve Vídni. Dýchá tu duch tvůrců, kteří tu byli přede mnou. To je Ota Janeček, Otakar Nejedlý. Mám pořád pocit, že ti pánoví tady sedí na římse, a říkají: dělej něco kloudného, a neflákej se“. 

Znáte historii domu? 

„Znám historii domu, protože jsem se o ni zajímal. Dům byl postavený někdy ve 13. století, dole byla vždycky ta hospoda. Ale tato věž tady asi nebyla. Já jsem neustále tázán a sám se ptám, co to asi bylo. Mohla to být strážní věž, protože blízko byly hradby. Viděl jsem stavební výkresy toho domu. Byly psané německy, a tento útvar byl popsán jako altán. Lze předpokládat, že to byl vždycky ateliér a okolo něj výstavní prostory“. 

Jak dlouho v ateliéru jste? 

Jan Brabenec - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Jan BrabenecFoto: Zdeňka Kuchyňová

„Myslím, že od roku 1996 nebo 1997. Už 20 let“. 

Vy jste se dostal i do knížky Kde pijí múzy. 

„To napsal Lukáš Berný, nesmírně talentovaný muž. Psal o zdejší hospodě, a já jsem se z jeho knihy dočetl spoustu zajímavých věcí, o kterých jsem vůbec netušil. A já jsem se do knihy také dostal“. 

Máte v Česku teď nějaké výstavy? 

„V současné době vystavuji v Italském institutu. Jinak tu dělám řadu výstav, vystavoval jsem po světě, včetně Vatikánu. Je zajímavé, a speciálně v Praze, že má člověk největší úspěch se svými díly v prostředí, kde vznikají, a to je tento ateliér. Když tady dělám nějaký večer, tak sem pozvu lidi nikoliv za cílem, aby si kupovali obrazy, ale abychom se setkali. Hraju tu na harmonium, zpívá se tady, povídáme si. Výsledkem je, že lidé odcházejí a odnášejí si výtvarné dílo. Zároveň s ním mají pocit, že něco prožili“. 

Máte zvláštní techniku. Vaše obrazy vznikají na kůži. 

„Když jsem žil v Čechách, tak jsem začal dělat šperky z kůže, dělal jsem různé přívěsy, pásky. Dělal jsem i plastiky, kamenné sochy, a sochy ze dřeva. Kůže má proti těmto materiálům spoustu výhod, je ohebná. Dá se všelijak zkroutit, a vznikají z toho úžasné útvary. Teprve až v Rakousku jsem začal systematicky dělat obrazy. Jsou v tom různé postupy, které jsou i pro výtvarné školy naprosto neznámé. Neustále vymýšlím nové techniky. Přišel jsem na to, že když udělám obraz z kůže a vylisuji ho, ještě živý a plný energie na ruční papír, tak vznikne nádherný obraz na papíře. Byla tady jedna akademická malířka a ptal jsem se jí, co si myslí, že to je. Tak hádala různé techniky, a nepoznala to. Pak se podívala na ty obrazy a řekla: to je přece zkůžetisk. To je krásné slovo. Nejen, že jsem vymyslel novou techniku, ale ta dáma vymyslela i nové slovo zkůžetisk“. 

Vy neděláte jen obrazy, já tu dokonce sedím na uměleckém díle. 

„Už nevím, jak to vzniklo. Asi jsme v Rakousku neměli v bytě židli, neměl jsem na ně peníze. Koupil jsem tedy židli od vetešníka, a řekl jsem si, že ji tou kůží potáhnu sám. Židlí nebo křesel jsem dneska už udělal strašnou spoustu. Mám tu velice šikovného pomocníka, který to taky dělá. V časopise Medicína a umění bude teď několik stránek věnováno jenom těm židlím. Pan šéfredaktor řekl: obrazy tady máme pořád, ale obraz na židlích jsme tu neměli. Takže sedíte vlastně na obraze“. 

Když jsme sem přišli, tak jste mi prozradil, že jedno křeslo bude i pro známého herce Jaromíra Hanzlíka. 

„Jaromír je dlouholetý kamarád. A to křeslo je po jeho tatínkovi, Františkovi Hanzlíkovi. To byl velký bonviván a úžasný kumštýř, málokdo to ví, a měl jsem to štěstí, že jsem ho poznal. Když tady Jaromír viděl ty židle, tak říkal, že má doma křeslo, a přinesl ho sem. Je moc hezké, i ta stará kůže je pěkná. Nechal jsem to opatrně sundat, a budu se snažit zachovat původní tvar. Když člověk sahá na věci, které kdysi vytvářely lidské ruce a je tam cítit ta láska k tomu, tak je škoda s tím něco dělat, takže to tam zůstane. Bude to mít punc starého, ale bude to krásné“. 

Kdy malujete? Ráno, večer, nebo když to na vás přijde? 

Točité schody v ateliéru Jana Brabence nelze přehlédnout - Foto: Zdeňka Kuchyňová

Točité schody v ateliéru Jana Brabence nelze přehlédnoutFoto: Zdeňka Kuchyňová

„Už mám takovou stařeckou nespavost, takže se probouzím v pět nebo v šest hodin ráno. A říkám si, že jdu hned pracovat. Ale než si zacvičím, nasnídám se, tak stejně, i když chci pracovat od devíti, začínám nejdřív v půl jedenácté. Pak se snažím pracovat intenzívně. Prožívám při té tvorbě úžasné okamžiky. Člověk, který má ne dar, ale to štěstí, že je schopen něco vytvářet, tak už to samo o sobě je odměna, ne ty peníze“. 

Máte obraz, se kterým se nerozloučíte? 

„Ve Vídni mám několik obrazů, které mám doma. Obrazy, které mám skutečně rád, a se kterými se nechci rozloučit, tak dávám svému synovi, vnukovi nebo manželce s radostí, protože vím, že je nemůžou prodat. Tady jsou taky věci, o kterých vím, že bych je nechtěl prodat. Ale na druhou stranu, když vím, že si ten obraz najde svého zákazníka, který ho chce, to je taky úžasný moment“. 

Kdy jste namaloval první obraz na kůži? 

„K obrazům na kůži jsem se dostal díky Janě Štěpánkové. Kdysi si u mě objednala nějakou tašku, a spřátelili jsme se. Jednou mě pozvala k nim domů, a ukázala mi malý obrázek, který byl malovaný na kůži. Když jsem pak byl v Rakousku, tak jsem si říkal, udělám si obraz na kůži. Ještě před tím jsem udělal velikou plastiku na kůži pro Husův dům v Kostnici. Bylo to osm na dva metry. To bylo těsně před tím, než jsem emigroval. Do Česka jsem pak nemohl, tak jsem si říkal, že budu zvát český kumšt do Vídně. První, kdo mě napadl, byl Jiří Suchý. Suchý je textař, herec, ale vystudovaný grafik. Pak jsem chtěl pozvat Horníčka, protože dělá koláže. Miroslav nechtěl žádné koláže přivézt, protože se na to necítil, ale byl tam několikrát. Pak tam přijela paní Hegerová, Krček, Jarek Nohavica, Honza Vodňanský. V průběhu času tam bylo víc než sto divadelních představení a koncertů. To mě bavilo. Stálo mě to peníze, čas a energii, ale byla to radost“. 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas