Články20. prosince  2014 v 08:00  

Jak Pirátka proslavila Válendu

Dana Seidlová, vnučka J. S. Gutha Jarkovského - Foto:  Mezinárodní český klub

Dana Seidlová, vnučka J. S. Gutha JarkovskéhoFoto:  Mezinárodní český klub

Dana Seidlová založila ve Švýcarsku tradici skautských táborů. V roce 1969 odjeli s manželem nejdřív do Mnichova, po roce se vydali do Švýcarska. Před více než třiceti lety společně vdechli život legendárnímu místu - skautskému táboru v údolí řeky Rýna, u starobylé vesničky Valendas. Tábor s českým názvem Válenda je tam dodnes. O své vzpomínky se Dana Seidlová podělila i ve filmovém dokumenty České kořeny ve Švýcarsku. Jejím děčkem byl legendární Jiří Guth-Jarkovský. Tatínek pracoval jako lesní správce u Schwarzenbergů. S manželem vychovala dvě dcery, ve Švýcarsku s nimi byla později i maminka, která ráda pekla a buchty a koláče rozdávali známým po Curychu. Danu Seidlovou mnozí znají pod přezdívkou Pirátka. Jak k ní vlastně přišla?

"Když jsem začali dělat skautské tábory, tak jsme si říkali, abychom chránili příbuzné v Československu, že bude lepší, když budeme mít skautskou přezdívku. Já jsem v té době utrpěla malý úraz. Měla jsem pár stehů na čele a obvaz. Dětem jsem napovídala, že jsem se vrátila z bitvy u Trafalgaru, kde mě někdo praštil pralicí. Dětem se to moc líbilo a od té doby jsem Pirátka." 

Byla jste ve skautu i v Česku? 

"Ano, ano. Já jsem ze staré, dalo by se říct praskautské rodiny. Moje teta Vlasta Koseová byla hlavní náčelnicí ještě za první republiky i po válce. Taky můj tatínek byl skaut." 

Vy jste také vnučka Jiřího Gutha-Jarkovského. 

"Ano, ale já jsem ho moc nepoznala. Znala jsem ho spíše přes jeho tvorbu. Byl neobyčejně vzdělaný a toho jsem si cenila." 

Jak přišel nápad pořádat skautský tábor ve Švýcarsku? 

"Mnozí emigranti mají skautskou minulost. Domluvili jsme se spolu, že bychom to dětem chtěli taky dopřát. První skautský tábor začal v Německu. To organizoval jistý pan Kratochvíl, řečený Baby a my se k němu připojili. On byl trošku lišák. Když jsem přijela s dětmi na tábor, tak někdo ze starších skautů právě zatloukal kolíky a řekl mi: tak si řekni, kde chceš ten vůdcovský stan. A tak jsem se dozvěděla, že to vedu." 

Pořádali jste ve Švýcarsku skautské tábory každý rok? 

"Táborů jsme pořádali spoustu. Ten další už byl ve Švýcarsku, ale kromě toho byly tábory třeba v západním Německu. Svého času jich byla celá řada." 

Jaké bylo vaše zaměstnání? 

"Já jsem pracovala jako porodní asistentka. Studovala jsem i půl roku medicínu. Pak se zjistilo, že jakožto členka buržoazní rodiny nemůžu za dělnické peníze studovat. Takže mě vyloučili. To bylo začátkem padesátých let. Pracovala jsem ve zdravotnictví patnáct let a ve Švýcarsku, i když v menší míře, devět let." 

Co vaši potomci, také jsou skauti? 

"Většinou ano. Moji vnuci jsou ve švýcarském skautu, protože ten český skauting tam už funguje minimálně. Ale funguje nádherný tábor Válenda." 

Je blízko Curychu? 

"Ne, ne. Ten je ve středním Švýcarsku na Rýně v nádherné krajině. Švýcaři si zvykli, že tam každý rok přijedou Češi. My jsme dokonce, jak se teď moderně říká, sponzorovali devět krát skautský tábor pro české děti od roku 1990 do roku 1999. Vždycky jsme tam pozvali český oddíl a oni v táboře ztrávili tři týdny. Byl tam vždycky někdo místní z těch emigrantů, kdo jim pomáhal nakupovat, protože pro Čechy to bylo tehdy drahé. Až do konce tisíciletí to fungovalo jako český tábor. Teď tam taky přijíždí děti, ale po týdnech. Je to tam jinak zorganizované, ale tábor tam pořád existuje." 

Mezi oceněnými na letošní krajanské konferenci byla i Dana Seidlová (uprostřed), vnučka Jiřího Gutha-Jarkovského - Foto: Miloš Turek

Mezi oceněnými na letošní krajanské konferenci byla i Dana Seidlová (uprostřed), vnučka Jiřího Gutha-JarkovskéhoFoto: Miloš Turek

Jak jste přišli na název Válenda? 

"To je legrační, protože jsme zjistili, že nejbližší obec se jmenuje Valendas. Je to dokonce rétorománská obec. Říkali jsme, budeme tábořit u Valendasu a pak jsme tomu začali říkat Válenda." 

Jak tábor vypadá? Jsou tam chatky? 

"Ne. Je to nádherná louka. Uprostřed louky je velikánský kámen, velký jako rodinný dům. Tomu jsme říkali poradní skála a tam jsme se občas vyšplhali. Na louce bývaly krávy a měli tam seník, který je typický pro Švýcary. Stavěli jsem podsady, teď se tam staví indiánské týpí. Seník máme pořád k dispozici. Nahoře je několik příležitostí k přenocování a dole inventář. V táboře je taky malý rybníček, je to vlastně sádka na ryby. Rybáři jsou rádi, když tam jsme, protože ryby jsou v ohrožení od dravých ptáků. Tak tam působíme jako strašák. Je tam výborná pitná voda, takovou dobrou vodu jsem v životě nepila.Teče tam z těch kopců. Švýcaři nás také pozvali podívat se na kravičky, takže děti vyšplhaly nahoru na kopec a tam bylo třeba 150 krav. Švýcarský sedlák vyvalil konev s mlékem a říkal: tady se můžete napít. A děti pily čerstvé mléko a byly nadšené. Tam panují idylické přátelské poměry s tím švýcarským obyvatelstvem." 

Vy jste se zmínila o vašich vnucích. Mluví ještě dobře česky? 

"Nemohu říct, že dobře, ale dobře rozumí. Hlavně ten nejstarší. Moje dcera si vzala Švýcara, který se z lásky k ní naučil česky. Doma se mluví česky, přestože je to napůl švýcarská rodina. Je to výjimečný případ. Já si zetě vážím. Seznámili se na fakultě. Moje dcera přinesla do školy knihu Karla Čapka Život Dášenky. Sedli si na kanape a četli spolu. On se na tom naučil česky." 

Jezdíte často do Česka? 

"Já jsem tady tak na půl. Mám tu byt a v zimě jsem tu často." 

O vašem životě vyšla i kniha. 

"Ano, tu jsem napsala já. Když mi bylo 75, to bylo před deseti lety, tak jsem si říkala, že ta zubatá může kdykoliv přijít, já mám v šuplíku spoustu článků a nikdo to za mě nedá dohromady. Tak jsem ten šuplík obrátila a vyndala ty články. Shodou okolností jsem potkala skauta, který tu pracuje v nějakém nakladatelství a požádala jsem ho, aby mi pomohl dát to dohromady. Takže to byla taková partyzánština. Jsou to články za třicet let emigrace. Ale už dřív jsem napsala knížku o Masarykovi. To je výtah z jedné veletlusté knihy. Já jsem si představovala, že napíšu o Masarykovi životopis, který je omezený rozsahem, aby to mohli číst všichni. Jsou tam informace, které by měl každý Čech znát," 

dodala Dana Seidlová. A kniha je to opravdu malinká, to totiž 36 stránek. 

Autor:  Zdeňka Kuchyňová

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas