Křesťanská demokracie v Česku
Letošní volby jsou jako pytel, ze kterého se vysypala hromada překvapení. A jedno z nich se týkalo tradiční stálice na českém politickém nebi – lidové strany. Po bezmála stoleté historii se nedostala do parlamentu a nad její budoucností visí otazník. Otázka je, zda visí otazník i nad myšlenkami a ideály křesťanské demokracie v Česku. Podle Daniela Rause odpověď v tuto chvíli není jasná, ale můžeme pozorovat trendy, které nejsou prosty optimismu.
Západní civilizace stojí na dvou základních pilířích. Jeden je antický – řecko římský – a je spojen s kulturou a právem. Druhý je židovsko – křesťanský a je spojen s náboženstvím. Oba se dodnes promítají do evropské reality víc, než si myslíme. Nositelem duchovních ideálů jsou ve zdejší politice většinou křesťansko demokratické strany – v Evropském parlamentu tvoří suverénně největší frakci lidovců.
Poválečné evropské sjednocení přímo vycházelo z myšlenek a zásad křesťanské demokracie. Zdejší města byla v troskách, z východu se blížilo strašidlo komunismu a zakladatelé nové Evropy věděli, že svobodnou společnost nelze budovat bez odpuštění, spravedlnosti, velkorysého postoje k poraženým a především bez silného morálního základu.
Nás tahle doba poněkud obešla. Strašidlo komunismu nás objalo natolik silně, že jsme se nadechli tak zhruba jednou za dvacet let. Díky tomu začala vznikat nová tradice zdejší křesťanské demokracie až po pádu totality. A byla otázka, nakolik naváže na poněkud úzkoprsé prvorepublikové dějiny lidové strany, a nakolik se napojí na moderní evropskou podobu tohoto politického proudu. Málokdo ale pochyboval o tom, že lidovci mají pevné místo na české scéně.
Po posledních volbách tato konstanta padla. Strana KDU-ČSL se nedostala do parlamentu a musí hledat důvody, proč se to stalo. Ve vzduchu visí otázka, jakými cestami se bude ubírat křesťanská demokracie v Česku? Kdo a jak se stane nositelem jejích principů? A jakou podobu nabyde v další generaci našeho polistopadového vývoje?
V zásadě existují tři odpovědi. Jednou je politické zmrtvýchvstání lidovců, což se ale nepovedlo žádné straně, která u nás v posledních dvaceti letech z parlamentu vypadla. Druhou odpovědí je převtělení křesťanské demokracie do jiné strany – například Top 09, která o tom ostatně často mluví. A třetí možností je jednoduše to, že se vytvoří platformy v různých stranách a budou se snažit o prosazení křesťanských ideálů takříkajíc „zevnitř“.
Tahle varianta má mnoho nevýhod. Ale možná se blíží onomu podobenství o soli, která je užitečná ve chvíli, kdy dává chuť celému jídlu. O to vlastně nakonec tak trochu jde.
