Krize reprezentace

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03439947.jpeg

„Pokud vaše fotka není dost dobrá, znamená to, že jste nebyli dost blízko,“ prohlásil Robert Capa, patrně nejslavnější válečný fotoreportér 20. století. Onen ikonický snímek ze španělské občanské války, na němž se k zemi hroutí republikánský voják zasažený kulkou, jako by tuto tezi dokonale ilustroval. Capa v tu chvíli musel stát přímo vedle vojáka, možná metr od něj.

Mezi vojáky byl také 6. června 1944, tedy v den D, kdy se spojenci vylodili v Normandii, a jako jediný fotograf společně s nimi vyskočil do vody hned v první vlně. A do třetice: společně s vojáky Capa pochodoval také v květnu 1954, během francouzsko-vietnamské války – tehdy však šlápl vedle, na minu, jen okamžik poté, co zmáčkl spoušť své Leicy, aniž by věděl, že naposledy.

Robert Capa se ve skutečnosti jmenoval Endre Friedmann, měl židovské předky a narodil se v Budapešti v roce 1913. Kvůli účasti na levicových demonstracích a následném policejním pronásledování musel uprchnout z Maďarska do Německa – a kvůli nástupu fašismu zase z Německa do Francie. S propagandou tedy měl bohaté zkušenosti a snažil se jí čelit tím, co uměl nejlépe: syrovou fotografickou reportáží. „Pravda je ta nejlepší propaganda,“ tvrdil tento charismatický muž.

Fotograf Robert Capa (1913 - 1954)

Navštívit retrospektivu Roberta Capy v roce 2017 znamená ohlížet se do světa, který zmizel, a zůstaly z něj právě jen fotografické otisky. Fašistická propaganda, proti níž Capa postavil své snímky, měla za cíl ideologické působení; v podstatě jí stále ještě šlo o to obracet na víru, třebaže nihilistickou.

Co však zažíváme dnes, to je něco, vůči čemu jsou objektivy fotografů bezmocné. Cílem hybridní války, dezinformačních webů a nové propagandy není kohokoli o čemkoli přesvědčit, ale všechny pořádně znejistit. Skrytým poselstvím je, že na nic a na nikoho se nedá spolehnout a člověku nezbývá, než věřit tomu, co si už beztak myslí. Cílem je vnitřní destabilizace společnosti, oslabení organismu, který se tak stane náchylným k infekcím všeho druhu. Dá se něco takového zachytit ve fotografii? Ne, tím spíš, že samy obrazy se staly nedůvěryhodnými a my prožíváme krizi reprezentace.

Není tedy divu, že se dnes spekuluje, že i Capův ikonický snímek ze španělské občanské války, snímek umírajícího vojáka, je ve skutečnosti inscenovaný. A víme také, že Endre Friedmann si vlastně vymyslel celého Roberta Capu, onoho údajně slavného amerického fotografa, aby se jeho snímky lépe prodávaly. Jenže poté, co si ho vymyslel, tak se jím stal.

A možná že totéž potřebujeme i my: vizi, která by byla dostatečně silná, aby se stala skutečností. V době, kdy každý fakt vrhá stín alternativního faktu a kolem každé informace krouží roj dezinformací, potřebujeme něco, čím si můžeme být jisti, protože to čerpá z vnitřní pravdy.