Kunderova Ptákovina
"Lidi jsou pokrytci. Zvykli si, že je sledujeme." Ještě než některým lidem začal přeskakovat hlas při vyslovení jména Milan Kundera, uvedl Činoherní klub na svoji scénu jeho hru Ptákovina, autorem speciálně upravenou pro tento divadelní stánek. I kdyby na každém šprochu bylo pravdy trochu, v Ptákovině jde o pravdu více než o cokoliv jiného a má zde spojitost spíše s námi samými, bez ohledu na dobu nebo režim.
Ptákovina je ukázkovým příkladem, jak díky jednoduché a v podstatě absurdní zápletce rozehrát zcela otevřeně a přímo několik charakterů, které bychom asi každý lehko našli ve svém nejbližším okolí. Ředitel školy (Ondřej Vetchý), navenek generalisimus, který v obranném mechanismu vládne nad slabostí svých profesorů pevnou rukou a doslova rákoskou, právě proto že je nepřesvědčen o svém místě "ve stádě", nakreslí po vyučování v dobrém rozmaru na tabuli kosočtverec (rozumějte ženské pohlaví). Profesoři - stádo zvyklé střežit veřejnou morálku, druhý den okamžitě zahájí vyšetřování po viníkovi. Společensky nebezpečný kosočtverec je zatím absurdně střežen dvojicí žáků, aby jej viník neměl šanci smazat.
Samozřejmě, že se zde více než jindy nabízejí paralely s demagogiemi komunistického režimu. Hra je také z roku 1966, kdy si mohla narážky výjimečně ještě dovolit... Humor je, stejně jako například u Jakuba a jeho pána, v Kunderově hře hlavně prostředkem k odkrývání toho horšího (a tolik blízkého a známého) v nás ve vztahu k našemu okolí, lásce, vládě či moci, což platilo před rokem 1989 stejně jako v dnešní době. "Mít dvě tváře, to je víc než mít dvě gáže, to je víc než mít dvě auta!," konstatuje hrdě ředitel před učitelkou Evou (Lucie Žáčková), která je do jeho klukovského jednání jako jediná zasvěcena. Eva dodává: "Dnes už mají všichni jen tu horší tvář."
Jak sám ředitel později přizná, pro něj by bylo katastrofou, kdyby se do stáda zařadil, kdyby jej ve škole měli za svého. Jak by potom mohl ředitelský sadismus ospravedlnit a vůbec nezačal by jej nevědomky provozovat s plným přesvědčením? Například jako předseda (Jaromír Dulava), chorobný žárlivec, nejistý slaboch závislý na maminčině péči, který musí prohřešek ve škole řešit a především exemplárně potrestat, protože: "Buď je v pořádku všechno nebo nic." K tomu se předseda mimochodem dostane na základě "filosofické úvahy", v níž srovnává svět se složitým strojem plným šroubků. Když nějaký ten šroubek vyndáte, stroj se může přece porouchat! Zde už úsměv na tvářích křečovitě tuhne.
Stejně tak, když se ke kresbě přizná jeden z žáků (jediný, který byl ten den po škole) a i po ředitelově intervenci na své vině urputně trvá. Raději přijme trest uříznutí uší a vinu v sobě bez skrupulí schválí. Při zapírání by jej mohlo totiž potkat něco daleko horšího. Rozmarný žert se tak obrací v černý sen. Inscenovaný proces se odehrává na scéně (nabízí dle Kunderova zadání návaznost obrazů a prostředí - místností), jíž vévodí stahovací školní tabule - ta však v této chvíli připomíná spíše středověké náměstí s vystavenou gilotinou. Obraz poslušného člověka a národa se sklopenou hlavou je tak v podstatě namalován již v prvním jednání a co se týče dramatického oblouku, hra by zde mohla vlastně končit.
Kundera se však v druhém jednání rozhodl hlavní postavy ještě potrápit a rozpitvat je na základě absurdních okamžiků z blízké minulosti, kdy ředitel je donucen žákovi vlastnoručně uříznout uši a předseda rákoskou sadisticky vyplácí jeho milovanou učitelku Evu, protože domnělý viník byl jejím žákem. Ředitel vzápětí upadá do vládcovského kómatu, ztrácí svoji (ač kdysi komediální) horší tvář, není schopen se bránit a uzavírá se do sebe. Profesoři jsou nervózní z toho, že je nikdo nešacuje, nesekýruje a nebije, jejich chuť nechat se tlouci je tisíckrát větší než tlouci. Eva nutí ředitele, aby ji pomstil. Potrestaný žák se stane věrnou součástkou ústřední moci (rozumějme předsedovým zpravodajem - fízlem), udavač obviňuje udavače z udavačství. Moc je v ředitelových rukou "...nejsladší, když je úplně nepřiměřená." Každá z postav je konec konců svým pokryteckým jednáním zotročena a ocitá se v pasti, kterou si sama vykopala. Něco jako upřímnost, otevřenost či lidskost je v druhém jednání pouze pojmem. Není třeba se moc namáhat, aby tohle všechno něco připomínalo...
