Markéta Pilátová: Tajný život žížal
Je jich třicet, jsou to žížaly a jmenují se Hermíny. První dva týdny žily v plechovce od kávy, ve víčku díra namísto větrání.
Plechovce jsme říkali Guantanámo. „Občas jim tam hoďte slupku,“ shrnula péči o kalifornské žížaly paní v zahradnictví. Slupku jsem Hermínám hodila a modlila se, aby vydržely do příjezdu teprve objednaného, designového, hipstersky hyperdrahého vermikompostéru. Což je bedýnka s nožkama o dvou patrech, dole s malou plastovou pípou.
Čtěte také
Asi sedm let jsem o něm snila a v mých snech měl přesně dané místo v místnosti, které říkám skleník a pěstuju v ní svou vlastní verzi urbanjungle a do té samozřejmě Hermíny neodmyslitelně patří.
Sežerou totiž 60 procent domácího biodpadu, zbylých 40 procent hodím na kompost na zahradě a tím pádem si mohu starost o planetu alespoň trochu odškrtnout, protože bioodpad se na skládkách nedá dobře spálit a je to prostě poklad, který když máte doma a víte co s ním, dokáže vyprodukovat kvalitní zeminu na vaše příští biorajčata a kvalitní žížalí čaj na vaše byliny a jiné rostliny.
Kdo neví, co je to žížalí čaj, je pěkně out, protože žížalí čaj, to je hit moderního urbangardening a je to nejlepší přírodní hnojivo ever. V jedné francouzské komedii přijde chlapík ke dvěma kamarádkám domů, sedne si na gauč a na stole se vyjímá designově vychytaný vermikompostér s kohoutkem dole - kohoutkem se čepuje žížalí čaj. Přesněji výměšky Hermín. Chlapík nikdy neviděl vermikompostér, natož Hermíny a s chutí si z plastikového kohoutku načepuje a žížalího čaje si přihne. Samozřejmě si ho nezředí jedna ku deseti, jak doporučují všechny příručky k vermikompostérům.
Čtěte také
A že je to tak trochu nechutné? Ne, vermikompostér nesmrdí, ani neplesniví, když do něj nehážete citrony a kosti. A ty já tam nehážu, protože Hermíny jsou veganky. Fascinuje mne jejich tajný život. Jsou světloplaché a tudíž je nelze zahlédnout, když jim dávám nažrat. Nikdy se proto nestanou hvězdami Instagramu. Pouze když do temné, půdou a deštěm vonící hmoty dloubnu zelenou plastikovou lopatičkou, mrštně jako malá háďata se Hermíny nazlobeně zavrtají hloub. Úplně slyším, jak mi nadávají.
Přemýšlím o tom, co asi celý den dělají? O čem přemýšlí? Moje brazilská kamarádka Guiomar o nich psala diplomovou práci a neustále mi klade na srdce, že Hermíny jsou velmi citlivé bytosti, které až přecitlivěle reagují na změnu teplot a že jsou natolik inteligentní, že když se jim někde nelíbí, tak utečou. Utečou Hermíny hromadně z toho plastikového pekla, které považuju za krásný domeček pro žížaly? Jestli ano, zavrtají se do květináčů, nebo do matrace v ložnici? Líbí se jim, když jim nesu krmení – sáčky od čaje a kafe a pečlivě nakrájenou banánovou slupku a volám u toho infantilně „oběd!“?
Nevím, co si Hermíny myslí, ale přeju si, aby se jim u nás líbilo, protože jsou sice slabou, ale přeci jen náplastí na špatné svědomí. Když jdu kolem vermikompostéru, přistihnu se někdy, jak napínám uši, abych zaslechla tiché žížalí chroupání. Přemýšlím, jestli jim chutnal ten sytě oranžový květ azalky, nebo mají raději muškátové listy?
Ale ze všeho nejraději se v kompostu, který den po dni vzniká, přehrabuju. Zadumaně stojím a lopatkou kvedlám Hermínám v obýváku a mám dojem, že se dotýkám něčeho ještě prapůvodnějšího, než je hlína. Něčeho až alchymisticky platného. Proměny. I já jednou takto naplním vesmírný vermikopostér a možná, že i to, jak se chovám dnes k Hermínám a planetě, bude hrát roli v mé vlastní proměně na žížalí čaj.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
