Martin Bedřich: Klíče

Jak minuty ubíhaly, bylo stále zjevnější, že nikde nejsou. Přestal jsem předstírat ležérnost a vyzval všechny, ať mi jdou urychleně pomoct s hledáním. Po hodině, kdy jsme převrátili celý dům vzhůru nohama a odhalili každou potenciální skrýš, jsem musel rezignovaně přijmout zoufalý fakt, že klíče opravdu zmizely.

Čtěte také

Martin Bedřich: Tři mágové

Tak se ovšem obnažil z toho vyplývající nevyhnutelný závěr – nezbývá než okamžitě vyrazit na několikahodinovou cestu s pár přestupy autobusem a vlaky domů, tam se otočit pro nové klíče a stejně komplikovaně se vrátit. Trochu se mi z toho zamotala hlava. Z příjemné soboty se vyklubalo něco na způsob cesty Philease Fogga kolem světa, ono přeskakování z dopravního prostředku na jiný s matematickou přesností a důvěrou v jízdní řády, aby bylo možné absolvovat vše v zatraceně krátkém čase.

Cestou mi to nedalo, abych nepřemýšlel nad tím, co se to vlastně stalo. Jaký to má všechno smysl? Jaké je poselství této události? O tom, že tak očividně nesmyslná ztráta klíčů od auta nemohla být náhoda, jsem byl zcela přesvědčený, protože se mi to nikdy v životě nestalo a celé to mělo tak teatrálně absurdní kulisy.

Čtěte také

Martin Bedřich: Být hostem

Sigmund Freud ve své Psychopatologii všedního života sugestivně píše právě o tom, jak se zdánlivě náhodné ztráty nebo opomenutí vztahují k našim nevědomým a potlačeným pocitům. Uvádí: „Založit nějakou věc neznamená přece nic jiného než zapomenout, kam jsme ji položili. Díváme-li se na případy založení, je vskutku obtížné předpokládat, že by se založení vůbec někdy mohlo přihodit jinak než z nevědomého úmyslu.“

Svou tezi Freud bohatě ilustruje anekdotickými příklady toho, jak ztráta věci odrážela například podvědomý strach, nejistotu, závist a podobně, a když došlo k prohlédnutí této motivace, věc se okamžitě objevila na viditelném nebo známém místě, kde celou dobu čekala. Intenzivně jsem tedy rozebíral, jaká nevědomá potřeba mě vyhnala z příjemné chalupy a přiměla mě strávit mnoho hodin na cestě jen proto, abych si obstaral náhradní klíčky. Přes veškerou introspektivní poctivost jsem fakt na nic nepřišel.

Čtěte také

Martin Bedřich: K pramenům

Obrátil jsem se proto k jinému vysvětlení – krize je přece vždy i nějaká příležitost. Třeba jsem měl absolvovat tuto nesmyslnou anabázi proto, abych něco viděl, s někým se setkal, něco prožil. Je potřeba být otevřený! Celý natěšený jsem v takovém rozpoložení strávil zbytek cesty, abych hořce konstatoval, že se za celou dobu nestalo vůbec nic, co by toto veškeré trmácení ospravedlňovalo.

K žádnému obohacení mého osobního příběhu nedošlo, nic se s ničím neprotnulo, ani na nějaké čtení jsem se vlastně moc nesoustředil. Nepomohla tedy ani psychologická racionalizace, ani útěk do magického očekávání. Žádné symboly, znamení, signatury, sympatetické vazby, synchronicity. Žádné analogie, alegorie ani anticipace. Čirá banalita a absurdita odkouzleného světa.

Čtěte také

Martin Bedřich: Dva ve vlaku

Nespočívá ale právě v tom skutečná svoboda, napadlo mě, když jsem se na cestě zpátky ocitl už skoro u cíle. Opravdu bych chtěl žít ve světě, kde je za ztrátou klíčů nutné odhalit sítě podvědomých konfliktů mého ega, případně působení nebeských sfér, drahých kamenů, uhranutí čarodějnicí nebo vliv mých hříšných myšlenek? Je skutečně takovou výhrou, když – v duchu starobylých hermetických tradic – vše souvisí se vším a co je nahoře, je i dole? Není vlastně osvobodivé zjistit, že aspoň něco se může stát úplně jen tak, bez dalších významů, kdy nesmyslnost je vlastně vrcholným projevem nespoutanosti?

Když jsem se po těch víc než šesti hodinách vrátil na místo činu a klíče od auta, mezitím zcela samozřejmě nalezené tam, kde jsme všichni hledali, už na mě čekaly, bez mrknutí oka a jediného komentáře jsem je vzal a vyrazil do noci na zbývající kus cesty. Svět kolem mě zářil jinak, než dřív.