Martin Kyšperský: Spánek a smrt

Najednou mi chyběla ta pobavená jiskra v oku, kterou měl můj starší bratr při společném sledování akčňáku. Svalnatí mstitelé kosili samopalem desítky lidí a měla to být zábava. Jenže já jsem každou z těch bezejmenných figurek vnímal jako bytost na konci cesty. Někoho, kdo měl osud a teď musí odejít do neznáma. A pak jsem se začal bát usínání.

Čtěte také

Jak zní písně vzešlé ze snů? S Martinem Kyšperským o tom, jak zhudebnit příběhy ze spánku

Vadila mi ta nejasná hranice. Ležel jsem ve svém pokojíku, obklopen hračkami na policích, na zdi se kýval stín pověšeného letadýlka, z ulice občas zableskla světla pomalu projíždějících aut a já se díval do tmy a umiňoval si, že ten okamžik usnutí musím vnímat co nejkonkrétněji. Že ho v žádném případě nesmím promeškat. Ale jediné, čeho jsem dosáhl, bylo to, že jsem dokázal dlouho bdít a pak zažít chvíle, kdy se unavený mozek rozpouští a odkládá běžnou logiku světa.

Zdálo se mi, že mám například obří palce na nohou, větší než pokoj a celý dům, větší než vesmír. Propadal jsem se do prostoru, kde nehmotné věci byly hmotné a naopak. Pro pocity z těch krátkých okamžiků se těžko hledají slova. Tak jako nikoho netrápí otázka, kde byl, než se narodil, tak ani já neměl smutek ráno, když jsem otevřel oči. Světlo, snídaně, lidé, svět – nový den a nová naděje. Vlastně mi došlo, že můj strach pramení ze ztráty kontroly.

Usnout každý den, to mi připadalo jako vzdávat se úplně všeho. Není přece jisté, že se vzbudím. Měl jsem kamarádku, co zemřela ve spánku na zástavu srdce, aniž by měla jakékoli problémy. Byla dokonce ještě mladší než já. Takže jít spát znamenalo pustit otěže a odevzdat se osudu.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Zimní spánek

Pozoroval jsem kočky, které si přede mnou šlapaly pelíšek a usínaly s velkou slastí. Když zavíraly oči, působily jako by všechno bylo v nejhlubším pořádku. Kočky jsou jinak dost vynervovaní tvorové. Nesou si s sebou neklid z dob, kdy lehávaly v džungli, a strážící uši nebylo možné vypnout ani během odpočinku. Když moje matka nechávala uspat svoji kočku Elišku, a tady si prosím všimněte toho něžného pojmenování pro usmrcení, dívaly se na sebe a ona vnímala ve zvířecích očích vděčný úsměv. Samozřejmě, že tohle zní pateticky. Jenže opatrně – ty dvě měly opravdu hluboký a intenzivní vztah, zbavený plevelu slov, která často nejsou přesná.

A slova nejsou přesná ani teď, když mluvím o ztrátě kontroly. Kroužím okolo toho a chci říct různé věci – že když jedu rychle po dálnici, tak mi není dobře. Zdá se mi, že musím ubrat, protože v určité rychlosti už nemám situaci ve svých rukou. Sedám do letadla s mrzutým pocitem, že můj život vůbec nezávisí na tom, co udělám několik příštích hodin. Při plavání v jezerech a rybnících, kdy nedosáhnu na dno, jsem občas nervózní.

Nikdy jsem ale na to nešel z druhé strany. Co kdybych zkusil trénovat nejistotu. Třeba nemít s sebou vždy dost oblečení. Nechat doma peníze. Nevědět kam přesně jedu a jak se tam dostanu. Vypnout si internet, který mi ve všem poradí. Nemít jasnou představu o tom, co bude.  Neplánovat, nebýt úzkostný.  Ve všem tom starání se o jistotu jsem zapomněl na to, že vydat se do neznáma může být jednoduše krásné. Vydat se na dlouhou cestu a unavit se tak, až nebude o sladkosti spánku žádných pochyb.