Milena Balcarová-Fischerová – Věrni zůstaneme

* 24. 10. 1905 – † 4. 3. 1945, lektorka a dramaturgyně

Především spisovatelka a autorka, také herečka, dramaturgyně a spolu se svým manželem i politická aktivistka, to byla Milena Balcarová-Fischerová. Svůj život spojila s rozhlasem nejprve jen okrajově a až za války se mu propůjčila zcela. Nebyla sice dlouhodobou zaměstnankyní, přesto se do dějin rozhlasu zapsala jako autorka několika her a dramaturgyně pořadů. Svobodu a nakonec i život ji nestála odbojová práce v rozhlase, ale především její politické aktivity v Petičním výboru Věrni zůstaneme.

Narodila se 24. října 1905 v Praze. Od mládí ji přitahovalo divadlo a umění obecně. Divadlo sama hrála, psala také povídky a vlastní divadelní hry. Po gymnáziu sice nastoupila na obchodní školu, ale tu nedokončila. Zřejmě právě proto, že ji svět divadla přitahoval daleko více. Začala místo obchodní školy soukromě studovat herectví u Anny Iblové. Podařilo se jí získat malá angažmá v divadle Akropolis a v Divadle na Vinohradech. V roce 1926 se provdala za Dr. Josefa Fischera, pozdějšího docenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a významného filozofa a překladatele. Vedle své herecké dráhy tak ještě pomáhala svému manželovi s překlady a úpravou textů.

Dva roky po svatbě se manželům Fischerovým narodila dcera Soňa a o další dva roky později dcera Olga. Když děti povyrostly, našla si Milena Balcarová-Fischerová částečné zaměstnání v Československém rozhlase, pro který jako externí spolupracovnice od roku 1933 psala dramatizace divadelních her. Sama také v několika dramatizacích účinkovala a některé i režírovala. Vedle toho psala ještě rozhlasové hry. Velký divácký úspěch měly především dvě její veselohry Babička nekandiduje a Obě. Dále je autorkou her Olympijský vítěz, Sokyně či Malostraňák. Před válkou stihla napsat ještě román Můj bratr Giulio, ten ovšem vyšel až posmrtně v roce 1945.

Manželé Fischerovi proti fašismu

Mimo zaměstnání byla velmi aktivní v různých levicových hnutích spolu se svým manželem Josefem. Ten byl vůdčí osobou Dělnické akademie, nezávislého sdružení levicových intelektuálů, které již v polovině 30. let velmi silně vystupovalo proti nastupujícímu fašismu v Itálii, Španělsku a nacismu v Německu. Fischer byl publikačně velmi činný, napsal mnoho protifašistických článků, organizoval besedy, snažil se hovořit s politiky. Spolu se svými přáteli také založil Společnost přátel demokratického Španělska a účastnili se Světového sdružení pro mír. Ve svých textech neustále upozorňoval na nebezpečí fašismu pro celou Evropu a bojiště občanské války ve Španělsku viděl jako předehru k velké válce evropské. Toto tušení se sice později naplnilo, ale jeho apely nikdo nevyslyšel.

Milena Balcarová-Fischerová

Na jaře roku 1938 skupina kolem Josefa Fischera sepsala manifest Věrni zůstaneme. Jeho cílem bylo mobilizovat československou veřejnost před hrozícím nacistickým nebezpečím. Tento text a navazující činnost Josefa Fischera a jeho skupiny se staly základem pro pozdější odbojovou organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), který byl v počátku války jedním z nejdůležitějších odbojových seskupení. Po okupaci se PVVZ stal součástí Ústředního vedení odboje domácího a vyvíjel zpravodajskou i sabotážní činnost. Publikoval protinacistické texty a letáky, organizoval přechod odbojářů do zahraničí a pomocí vysílačky Sparta udržoval kontakt s exilovou vládou v Londýně.

Kvůli okupaci se také museli manželé Fischerovi nechat rozvést. Josef Fischer byl Žid, a navíc klíčovou osobností PVVZ, od počátku okupace tak byl v hledáčku gestapa a bylo jasné, že nebude moci žít normálním životem. Pro bezpečí rodiny a zamaskování odbojové činnosti manželky Mileny se tak v roce 1940 jejich manželství oficiálně skončilo. Samozřejmě se ale stýkali i nadále. Oba se podíleli na aktivitách PVVZ, scházeli se v bytě v dnešní ulici Anny Letenské a účastnili se porad výboru. Konkrétní aktivita Mileny Balcarové-Fischerové v rámci PVVZ není známa. Je ale pravděpodobné, že se jako zkušená spisovatelka a dramaturgyně podílela se svým manželem na tvoření textů PVVZ a na jejich šíření.

Kvůli přechodu manžela do ilegality se ale zhoršila ekonomická situace rodiny. Musel totiž opustit své zaměstnání a nejisté výdělky externí spolupracovnice pro potřeby rodiny nestačily. Milena Balcarová-Fischerová tak v roce 1940 požádala Československý rozhlas o přijetí do plného pracovního poměru. Vedení rozhlasu jí vyhovělo a ona začala každodenně pracovat jako lektorka a dramaturgyně v literární redakci. Zaměstnankyní rozhlasu se tak stala de facto už jako členka odboje. A i přestože byla aktivní v PVVZ, dokázala se věnovat práci v rozhlase naplno. Její nadřízený o ní napsal následující posudek: „Balcarová je velmi inteligentní, neobyčejně pilná a svědomitá – pracuje neustále ku prospěchu. Je iniciativní, sama hledá práci. Pro její inteligenci a preciznost bylo by možno použíti ji jakkoliv jinak v rozhlase.“ Jiný její kolega F. K. Zeman o ní napsal: „Člověk vzácné ušlechtilosti, velké životní energie, člověk, který miluje lidi a svět a chtěl by mu dát ze sebe všechno nejlepší.

Cena za věrnost

Na podzim roku 1941 se gestapo dostalo na stopu Petičního výboru Věrni zůstaneme a začala první vlna zatýkání. Pozatýkána byla velká část aktivních členů PVVZ a skupina jako taková téměř zanikla. V této době byla zatčena i Milena Balcarová-Fischerová, pro kterou si gestapo přišlo přímo do její rozhlasové kanceláře 26. listopadu 1941. Ihned byla odvezena do vazby a podrobena výslechům. Následně ji stanný soud odsoudil za přípravu velezrady a poslal do koncentračního tábora Ravensbrück, kam byla převezena 13. ledna 1942. Její spoluvězeňkyně z Ravensbrücku, mezi kterými byla i manželka rozhlasového kolegy Ing. Jaroslava Kleinera, později vzpomínaly, jak i v koncentračním táboře Milena Balcarová-Fischerová organizovala divadlo a do poslední chvíle doufala v dobrý konec. Její manžel unikl první vlně zatýkání a ona netušila, že byl zatčen několik měsíců po ní. Mohla tak alespoň doufat, že on válku přežije a postará se o děti.

Spoluvězeňkyně Vlasta Sísová po válce sepsala vzpomínku: „Pracovala, zpívala a věřila pevně, že se vrátí. Nebylo náhodou, že na kavalci našli po její smrti drobnou knížečku francouzského filosofa L'espérance, v níž až do poslední chvíle četla. A přece tesknila po domově a po dětech. Každá snídaně bude svátkem, až se vrátím domů, psala, nejšťastnější den bude, až vás uvidím.“ Na jaře roku 1945 ovšem v táboře onemocněla. A místo toho, aby jí byla poskytnuta lékařská péče, rozhodl táborový lékař, že odsouzená, v jejíchž přijímacích dokumentech byla poznámka „návrat nežádoucí“, bude zabita v plynové komoře. Ve vzpomínkách spoluvězeňkyň se dochovaly poslední momenty jejího života: „Plynová komora byla nedaleko tábora. Odsouzená se musela vysvléci, do ruky dostala ručník a mýdlo. Pak se otevřely kovové dveře komory. Na stropě byly sprchy a z nich byl pouštěn plyn. Když volali jméno Mileny Balcarové-Fischerové, zbledla a na čele jí vystoupil pot. Ale ani nezanaříkala. Do plynové komory šla statečně první. Kolem bylo cítit jaro, naplněné letos tolika přísliby, jaro, které už odsouzená neměla viděti rozkvést.

Zdroje:

BĚHAL, Rostislav. Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, Praha, 1966.
Docent Dr. Josef Fischer. Věstník židovské náboženské obce v Praze. 1968, č. 11, s. 1–18.
KUKLÍK, Jan. Petiční výbor Věrni zůstaneme v období Mnichova a za druhé republiky. Československý časopis historický. 1969, roč. 17, č. 5.
ROTHKIRCHEN, Livia. The Jews of Bohemia and Moravia: Facing the Holocaust. Yad Vashem, Jerusalem, 2005. ISBN 978-0-8032-3952-4.
ZEMAN, F. K. Milena Balcarová. Týden rozhlasu. Roč. 1945, č. 32.
Archiv Českého rozhlasu, F. Osobní spisy, Milena Balcarová-Fischerová.
Národní archiv, F. Policejní ředitelství Praha 2 – Všeobecná spisovna 1941–1951, sign. F 967-9 Balcarová Milena.

Úterý 1. května 1945